[Následující období - 2004/4.Q]

Komentované události - 2004/3.Q

12.9.2004 - Dny IHF v Kroměříži - Speciální výstava Hovawart klubu ČR
    Na tuto výstavu jsme se přihlásili kvůli tomu, že ji rozhodovali nejvyšší funkcionáři mezinárodní hovawartí organizace IHF - pan Langheim a paní Dietschi - tedy osoby, které by měly mít standard hovawarta v malíčku. Zajímalo nás, jak se bude jejich hodnocení exteriéru lišit od hodnocení, která rozdává již ustálená skupina rozhodčích posuzující hovawarty na "našem dvorečku" v Česku. Speciálně nás zajímalo, jak velkým hříchem našeho psa je jeho světle hnědé oko v černé srsti.
    Oba rozhodčí posuzovali v klidu, pomalu a důkladně, takže na naše zvyklosti se posuzování táhlo jak na funuse. Vystavovali jsme ve třídě pracovní, kam bylo přihlášeno 10 psů a nastoupilo jich 8. Ivyho předváděl Mirek a docela "měl bobky", jak to dopadne, protože ani on a ani Ivy nebyli v dobrém rozpoložení. Mirek ještě vydýchával nezdařenou aktivní účast na ukázce sportovní kynologie a Ivy byl také hodně rozvrkočený - těch příčin se nabízelo přímo povícero. Teď s odstupem několika dnů si myslíme, že jsme si nabrali docela řádnou "kládu" - Ivy byl stoprocentně jediným hovíkem ze všech vystavovaných, který ráno absolvoval svod plemeníků, později předváděl ukázku sportovní kynologie a z obran nastupoval téměř rovnou do kruhu k výstavnímu posouzení.
    Už po nástupu do kruhu a společném běhání všech soutěžících bylo zřejmé, že Ivyho pohybový projev má dost daleko k výstavnímu a mezi všemi zúčastněnými se nám jevil jako nejhorší. Když jsme nastoupili k individuálnímu posouzení a pozdravili se s panem rozhodčím, byla jeho první věta, která nám byla přetlumočena, že by našemu psovi přál tmavší oko. Jinak ani při individuálním předvedení, především v pohybu, nebyl projev Ivyho lepší - byl unavený a těžkopádný, scházela v něm radost, lehkost a dychtivost. Ještě nikdy jsme ho neviděli tak flegmaticky reagovat na to, když rozhodčí upustí na zem nějaký předmět. Když jsme si k tomu přidali postřehy z vedlejšího kruhu, kde paní rozhodčí některým fenám za podobný projev snižovala známky, tak jsme se připravovali na to, že to "výborná" nebude. Buď jsme na našeho psa příliš nároční a pan rozhodčí to tak černě neviděl nebo to viděl, ale nepřikládal tomu takový význam - v každém případě udělil Ivymu ocenění "výborný".
    Protože v naší třídě obdrželo všech 8 psů známku "výborný", následoval ještě výběr 4 psů do finále. Opět se běhalo a nám bylo jasné, že dnes Ivy svým pohybem těžko zaujme - hlavu nevýstavně nízko nesenou s temenem téměř ve výši kohoutku, neustálá nutnost srovnávání běhu do klusu a téměř okamžité vypadávání z něj buď do cvalu nebo mimochodu. Do finále jsme se nedostali a vůbec jsme se necítili nějak poškozeni, obzvláště v konkurenci opravdu pěkných psů, kteří se ještě navíc výstavně předváděli. Tím pro nás účast na výstavě skončila tímto oceněním:
Výstavní posudek: 3 a 1/2 letý mohutný pes, velmi pěkná struktura srsti, silná hlava, správné ucho, světlejší oko, nůžkový skus, rovný hřbet, správná hloubka i šířka hrudníku, strmější hrud. končetiny, varlata v pořádku, plyn. pohyb, přátelská povaha
známka: výborný.
    Na výstavu s těmito celkovými výsledky bylo přihlášeno 146 (69+77) hovawartů a zúčastnilo se jich 116 (54+62). Odnášíme si z ní několik postřehů.
    Nepovažujeme se za zkušené vystavovatele a některé "nepsané zákony" platné na českých výstavách porušujeme buď nevědomky kvůli tomu, že o nich netušíme, nebo kvůli tomu, že už jsou za hranicí, která nám připadá důstojná. Pak jsou ještě takové, které nám připadají málo pochopitelné, ale už jsme na ně přistoupili, abychom Ivymu zbytečně nekazili hodnocení. Jedním z nich je pravidlo, že "pes má být po celou dobu, co je v kruhu, ve výstavním postoji, protože rozhodčí ho nenápadně "boduje" i když právě hodnotí jiného psa". A najednou bác, na této výstavě se psi, kteří nebyli právě posuzováni rozhodčím, "povalovali" po zemi jakoby se nic nedělo. Zkušení vystavovatelé se zahraničními zkušenostmi to vysvětlovali tak, že v cizině to je normální, ale "u nás" by si to dovolit nemohli.
    Zajímavé výsledky přinesla výstava u psů i fen ve třídě mladých, kde byla udělena jen jedna výborná u psů a dvě výborné u fen, zatímco ostatní ocenění jsou velmi dobrá či dokonce dobrá. To v nás vyvolává asociaci s pěstováním vína - jakoby některé ročníky byly vydařené a některé méně.
    Co se týče našeho psa, odvážíme si hezký posudek a "posvěcení nejvyšší", že Ivymu i přes světlejší oko přísluší známka "výborná", takže jsme spokojeni. Jistě, rozhoduje-li se rozhodčí mezi dvěma psy, jejichž exteriérové kvality jsou na srovnatelné úrovni a jeden z nich má handicap ve světlejším oku, dá přednost tomu druhému, což je logické. Když porovnáme hodnocení našeho psa předsedou IHF p. Langheimem s hodnoceními "našich" rozhodčích, kteří se hovawarty zabývají hlouběji, neshledáváme tam žádné diametrální rozdíly. Naopak, bereme-li v potaz české rozhodčí, kteří "rozumí všem plemenům", tj. tzv. "over-all" rozhodčí, pak nám logicky vychází, že jejich ocenění našeho psa lze v některých případech považovat za nezasvěcené a málo kvalifikované.
    Tak, a to už je o výstavě všechno, zítra jdeme mezi lidi a na cvičák. A tady nezáleží na tom, jestli má pes světlejší či tmavší oko, jestli má bílý znak či nemá, jestli nemá dobře umístěné pálení, jestli nemá dobře vybarvené pálení, jestli má háčkující ocas, jestli nemá srst ve výstavní kondici, jestli má otevřenou zkadeřenou srst, jestli si nenechá prohmatávat ocas, ... .  

11.9.(so)-12.9.(ne)2004 - Dny IHF v Kroměříži - naše aktivity mezi svodem mladých a speciální výstavou
    Jak již bylo řečeno v předchozím komentáři, do Kroměříže jsme přijeli (v sobotu) ráno z Prahy a hned jsme věnovali svoji pozornost svodu mladých, na němž bylo posuzováno 6 z celkového počtu 7 štěňat odchovu A- Miadel Sun, na jehož zrodu se podílel i náš pes - tomuto tématu je věnován samostatný komentář. Po rozloučení se s "našimi" štěňaty a jejich matkou jsme ještě zůstali na "svodišti", resp. Podzámecké zahradě, tj. místě, kde se následně konaly i další akce v rámci IHF. Za nádherného počasí jsme si příjemně povídali se známými a po nějakém čase bylo potřeba se ubytovat, abychom večer nezůstali na ulici. Nejdříve jsme ještě pozdně poobědvali a poté jsme vyhledali penzion Sonáta, kde jsme sice z Prahy s předstihem projevili telefonicky a e-mailem zájem o ubytování, ale potvrzení naší objednávky jsme nedostali. Ukázalo se, že s námi počítají, takže jsme se zde ubytovali. Penzion vypadá sympaticky, má 4 pokoje a jeho předností je, že je cca 10 min. chůze od Podzámecké zahrady.
    Co dál s načatým dnem? Lenošení a nuda se nekonaly. Sotva jsme se vybalili, tak jsme zjistili, že do Podzámecké zahrady míří řada pracovně vedených hovawartů - sportovní kynologie, záchranařina, agility - se svými psovody, aby tu někteří nacvičili ukázky na nedělní program dnů IHF a někteří si jen tak pocvičili. To se nám zamlouvalo a hned jsme tam s Ivym také pěšky vyrazili, i když jsme zatím neřešili, zda budeme nacvičovat či si jen pocvičovat. Nejdříve jsme pomáhali s přípravou pomůcek pro ukázku ze záchranářské kynologie (velké lepenkové krabice), pak se začalo cvičit. Někteří si ze zvědavosti vyzkoušeli i práci v "jiném oboru", např. Ivy si vyzkoušel záchranařinu, konkrétně vyhledávání ukryté osoby v jedné z několika rozmístěných lepenkových krabic.
    Když začal nácvik ukázek ze sportovní kynologie, konkrétně obrany, vyzval Mirka výcvikový referent HwK, abychom se také zapojili, že s námi počítá na zítřejší show. I když jsme věděli, že Ivy přes 1 a 1/2 měsíce obrany necvičil, brali jsme jako určitou morální povinnost a současně i poctu pokusit se něco nacvičit a v neděli to předvést. Když Mirek s Ivym nastoupil mezi zástěny a zahájili "průzkum terénu", tj. obíhání zástěn, Ivy se úplně vykašlal na to, co se od něj čeká a co běžně zvládne a možnosti volného pohybu se snažil využít k tomu, aby si postupně "dovysvětlil" některé "nevyjasněné" věci se dvěma přítomnými hovíky-samci, kteří byli přivázáni poblíž cvičební plochy. Nejdříve si to místo obíhání zástěn jasně zamířil k prvnímu, ale po Mirkově zařvání a rozhodném příkazu "ke mně" se zarazil, poslechl a vrátil se nepříliš ochotně k Mirkovi ze započaté "mise" (což je Ivymu nutno přičíst ke cti), avšak po oběhnutí jedné zástěny zamířil k druhému a situace se opakovala. Ivy sice nakonec dokončil "průzkum terénu" vyštěkáním a nepříliš razantním zadržením figuranta, ale představa, že by se něco podobného, včetně Mirkova řvaní, mělo opakovat i zítra při slavnostní show, nás děsila. Problém je v tom, že Ivy má s těmito dvěma hovíky-samci "nevyřízené účty" ještě z loňského jarního výcvikového víkendu v Oskavě, kdy byl jimi vtažen do střetů, které nakonec v podstatě skončily patovou situací. Paradoxní na tom je, že všichni tito 3 samci jsou pracovně vedení a šikovní (když tam neskromně počítáme i Ivyho), ale navzájem se moc nesnesou. Po této zkušenosti Mirek nácvik obran pro tento den ukončil - jednak byl přesvědčen, že Ivyho účast na nedělní show je za takového stavu bezpředmětná a jednak stále hrozilo, že si Ivy opět půjde ještě ten den opět něco "vysvětlovat" se svými soky. Cvičení s hovíky ještě nějaký čas probíhalo, ale ani po jeho skončení se "nešlo domů".
    Se známými z Babí hory, kteří bydlí v okolí Kroměříže a kteří tudíž pojedou na noc domů, jsme se domluvili, že navečer ještě posedíme a popovídáme v nějaké kavárně v centru Kroměříže. Přemýšleli jsme co s Ivym, protože ten už byl "mrtvej" (od 5 hodin ráno nezahmouřil oka). Napadlo nás, že ho dáme do pokoje v našem penziónu a do města vyrazíme sami, ale protože jsme nevěděli, jak by to zvládnul, nakonec jsme ho vzali s sebou. Posezení v teplém podvečeru bylo příjemné, udělali jsme i několik skupinových fotek u vstupu do Zámecké zahrady.
    Když se začalo stmívat a rozloučili jsme se s "přespolními", potkali jsme se s dalšími známými z Babí hory, ale tentokrát s těmi, kteří přijeli do Kroměříže z daleka a kteří pobývali podobně jako my v jednom z kroměřížských penziónů, ale jiném než my. Nedalo jim ani moc práce přesvědčit nás, abychom s nimi zašli na kus řeči do jejich penziónu, kde je velká zahrada s restaurací a terasa s obsluhou. Zase jsme si pěkně popovídali, řešili jsme spoustu témat, mj. krytí jak z pohledu chovné feny tak i samce-plemeníka a také co to obnáší pro jejich majitele. Ivy se tu zase předvedl jako "závislák" - známí i my jsme své hovíky uvázali u stromů v zahradě něco přes 10 metrů od našeho stolu, avšak zatímco jejich hovíci v klidu relaxovali, náš pes vytrvale štěkal ("stěžoval si"). Dlouho jsme vyčkávali a doufali, že ho to přestane bavit, ale nepřestalo. Protože už to mohlo začít obtěžovat ostatní hosty na terase, nakonec jsme si ho zkusili vzít ke stolu - a byl okamžitě klid. Pacholek jeden, zase mazaně využil situace, aby si prosadil svou. Protože nás na druhý den čekal svod plemeníků a výstava, tak jsme se v rozumný čas rozloučili a vrátili se pěšky noční Kroměříží do našeho penziónu.
    Těšili jsme se, jak si užijeme slušného ubytování, jak se pěkně vyspíme, ráno vstaneme, ujdeme pár kroků a budeme na svodišti-výstavišti v Podzámecké zahradě. Dosud jsme se psem vždy spali v různých "pionýrských" táborech, kempech či na cvičáku, většinou ve spartánských chatkách, či jednou ve stanu, tentokrát jsme byli poprvé v životě ubytováni se psem ve slušně zařízeném a čistém pokojíku se samostatným WC a sprchou, v prvním poschodí penziónu, v zástavbě rodinných domků, aniž bylo "po ruce" vhodné místo na venčení. Ještě před spaním jsme proto Ivyho pro jistotu vyvenčili, připravili mu misku s vodou, otevřeli jsme okno, aby k nám proudil čerstvý a chladný noční vzduch a šli spát. Ale už v půl druhé ráno začal Ivy s vyplazeným jazykem hrozně hlasitě dýchat, přecházel po místnosti až zůstal stát před dveřmi pokoje, jakoby chtěl ven. Je mu horko nebo se chce vyvenčit? Když se takhle zachová doma v našem domku, jen otevřeme dveře do zahrady a dál to neřešíme - však on si poradí. Když tohle udělá na táboře nebo v kempu, tak není problém udělat s ním krátkou procházku v přírodě. Ale co tady? Představa, že je potřeba se probrat ze spánku, přiměřeně se obléknout, ve vší tichosti projít mezi pokoji s hosty, sejít do přízemí a projít ulicí do asi 500 m vzdáleného parčíku, byl tak hrozná, že jsme vyčkávali. Asi po 10 minutách se Ivy uklidnil a zase se uložil, takže jsme mohli pokračovat ve spánku. Jenže ono se vše opakovalo v přibližně hodinových intervalech. Zdálo se, že v pokoji je horko, takže se Mirek pokoušel otevřít i část okna, která byla zablokovaná meziokenní žaluzií, ale to se nepovedlo. Při dalším Ivyho záchvatu hlasitého dýchání byl Mirek už skoro oblečený, že s ním půjde na noční procházku, ale rád ihned vlezl do postele, když se pes mezitím uklidnil. Pak se Mirek zase znovu pokusil otevřít zablokovanou část okna, to už se začalo rozednívat, a při té příležitosti se vše vyjasnilo - náhodou zavadil o radiátor topení pod oknem, který byl docela rozhicovaný. Vůbec nás nenapadlo, že by se v tuto dobu už mohlo topit, takže nás ani nenapadlo topení zavřít. To, že Ivy trpí teplem, jsme poznali podle toho, že během noci pil jak duha a vypil dvě pořádné misky vody, ale "rozsvítilo se" nám bohužel pozdě. Místo klidného a posilujícího spánku jsme napůl probděli noc v "pohotovosti" - kdybychom spali v parku na lavičce, tak jsme se vyspali lépe, Ivy určitě a my asi také. Takto to byl zase další poučný životní zážitek do kroniky našeho spolužití se psem.
    Protože jsme pokoj museli uvolnit do 10 hodin, museli jsme ráno před cestou na výstaviště sbalit. To nás však nechávalo v absolutní pohodě - vždyť penzión je kousek od Podzámecké zahrady. Asi jsme si mysleli, že se nám díky tomu snad všechno automaticky sbalí a samo přestěhuje do auta a my se jako lordi budeme pouze obtěžovat pomalou a klidnou chůzí na výstaviště. Nakonec to dopadlo tak, že jsme věci do auta v rychlosti "házeli vidlemi", Majka vyrazila s Ivym pěšky, aby se vyvenčil, a Mirek jel zaparkovat auto poblíž výstaviště. Něco před 9:00 jsme všichni tři prošli vstupní branou, kde jsme se zaregistrovali na výstavu, a byli jsme připraveni zapojit se do akcí dnů IHF.
    Sotva jsme měli za sebou vstupní formality, tak jsme si oddychli, že už jsme si díky rannímu balení a spěchu svou dnešní denní dávku stresu vybrali a od teďka už to bude vše v klidu. Ale nebylo. Předpokládali jsme, že co nevidět začne svod plemeníků, na který jsme byli s Ivym také přihlášeni, a tak jsme normálním krokem mířili k výstavním kruhům s tím, že Majka ještě předtím stačí našeho psa učísnout hřebenem, aby byl fešák. Lidé stojící okolo jednoho kruhu však byli podezřele soustředění a sledovali, co se v něm děje. Když jsme přišli na dohled, běhali v kruhu nějací hovawarti. Že by plemeníci? Taky že jo - v momentu jsme byli u kruhu a přemýšleli, jestli máme jít do něj nebo už je konec. Naše váhání ukončila vedoucí svodu paní Svobodová, která nás zahlédla a vyzvala, abychom se zařadili. Mirek tedy vtáhl do kruhu neupraveného a neučesaného Ivyho (přitom dle rozhodčích na výstavách je srst jeho chloubou), navíc s pracovním obojkem a vodítkem, i když jsme si pro tuto akci připravili vodítko výstavní. Tak takhle se nám podařilo Ivyho předvést případným budoucím nevěstám, resp. jejich majitelům. Očekáváme, že ležérní úprava Ivyho zapůsobila a zájemci o krytí se jen pohrnou.
    Po svodu plemeníků se souběžně ve dvou kruzích - pro psy a feny - rozeběhla speciální výstava hovawartů, posuzovaná rozhodčími "nejzasvěcenějšími" a "nejvyššími" - panem Langheimem a paní Dietschi. Výstavě je věnován samostatný komentář.
    Ještě jedné akce jsme se v rámci dnů IHF aktivně zúčastnili, i když tak nějak rozpačitě. Na mysli máme ukázky výcviku pracovního vyžití hovawartů. Po výše zmíněných výstřelcích našeho psa na včerejší zkoušce byl Mirek rozhodnut, že se dnešních ukázek ze sportovní kynologie jako aktivní aktéři nezúčastníme a budeme raději jen přihlížet. Mysleli jsme si, že ukázky proběhnou v přestávce mezi základním kolem oceňování a finále výstavy, tak jak to už začíná být tradicí na speciální či klubové výstavě českého Hovawart klubu. Ale tentokrát to bylo trochu jinak - asi kvůli časově dlouhému oceňování v základním kole se ukázky výcviku rozběhly paralelně s výstavou. Sledovali jsme ukázky záchranářského výcviku a ocenili, že zde "nesl na trh svou kůži" i předseda Hovawart klubu s fenou Hella. Pak se připravovala ukázka výcviku sportovní kynologie a výcvikový referent HwK, který tuto ukázku vedl, vyzval Mirka, aby se s Ivym také zapojil. Mirkovi se vůbec nechtělo nejen kvůli tomu, co už bylo řečeno, ale také kvůli tomu, že ve výstavním kruhu dobíhalo posuzování třídy otevřené a každou chvíli mohlo začít předvádění psů v třídě pracovní, v níž jsme měli vystavovat. Co když nám výstava uteče? Srovná si Ivy v makovici rychlý přechod z "cvičáku" do výstavního kruhu? Také Majka přesvědčovala Mirka, aby nebyl srab, vykašlal se na "výstavní nervy" a šel s Ivym cvičit ukázku sportovní kynologie - nakonec se Mirek nechal přesvědčit.
    Ukázka začala cvičením poslušnosti ve skupině 5 hovawartů ve složení samec-fena-samec-fena-samec. Tady se ještě Ivy snažil a celé cvičení celé skupiny nevypadá na natočeném videu vůbec špatně. V té době docela slušně pálilo sluníčko a Mirek sledoval, že by se Ivy potřeboval napít, takže hned po skončení ukázky poslušnosti vyslal Majku, aby přinesla misku s vodou. Chystali se totiž ukázky obran a osvěžení psa to určitě chtělo. Když už jsme byli na place a vedoucí ukázek i figurant se tvářili tak, že Mirek s Ivym něco z obrany předvedou, tak nezbývalo než do toho jít. Mirek jen doufal, že to Ivy zvládne lépe než včerejší přípravu a že Majka stačí přiběhnout s vodou, než začneme, nejen kvůli osvěžení Ivyho, ale hlavně kvůli tomu, aby ji Ivy nešel hledat po celé Podzámecké zahradě. Ten den se nám opravdu nedařilo stíhat, Majka se někde s vodou zasekla a Mirek s Ivym šli na předvedení obran, aniž se jí dočkali - to nevěštilo nic dobrého. Hned při prvním cviku "průzkum terénu" ignoroval Ivy rozestavené zástěny a místo jejich obíhání si to rovnou mazal k poslední, kde byl figurant. Mirek si pro Ivyho tedy došel a v tom okamžiku se Ivy určitě utvrdil v tom, že dnešní den je nějaký výjimečný a že dnes asi neplatí obvyklá "pravidla" - normálně na cvičáku by se Mirek pokusil Ivyho za takový kousek ihned "srovnat" a pořádně zle by zahartusil, aby Ivymu bylo jasné, že si už dál nebude dělat, co chce, ale tady před diváky to přišlo Mirkovi nepatřičné a tak se jen přiblble usmíval. Cvik "průzkum terénu" jsme ještě zopakovali, tentokrát už o něco lépe, ale vyštěkání figuranta bylo nedbalé. Ivy byl nepozorný, stále víc sledoval okolí a koukal směrem, kde se "nenápadně" schovávala Majka - Mirkova obava se pomalu začala naplňovat. Ještě při cviku "hladké zadržení" se Ivy jakžtakž snažil a figuranta zadržel. Ale při cviku "útok na psa" už Ivy o obrany a figuranta ztratil zájem - zakousl se sice do rukávu, ale boj s figurantem, který má následovat, téměř hned zabalil a pustil rukáv. Figuranta nechal stát na place, opustil cvičební plochu a zamířil si to do skupiny lidí a psů, kde správně tušil (spíše asi neomylně vyčenichal) Majku - šel plnit svou oblíbenou roli "závisláka".
    Tak velkolepě skončil náš aktivní příspěvek do ukázky výcviku sportovní kynologie na dnech IHF. Doufáme, že jsme případné zájemce o sportovní kynologii příliš neodradili a že jsme přítomným divákům názorně ukázali, že i psi mají své dny a že pes "závislák" je něco hrozného. Po nás vystoupil s ukázkou výcviku sportovní kynologie výcvikový referent našeho Hovawart klubu se svým psem Grandem a předvedli perfektní výkon, takže názorně ukázali, že hovawart nemusí být vedle ostatních pracovních plemen žádným outsiderem a mimochodem také to, že klub má fundovaného výcvikového referenta.
    To už jsme se přesunuli k výstavnímu kruhu, kde právě končilo posuzování ve třídě otevřené a každou chvíli jsme očekávali posuzování v naší třídě pracovní. Konečně byla šance dát Ivymu napít a bylo zřejmé, že měl žízeň jak trám. Rychle jsme ho ještě učesali a byli jsme připraveni na vystavování. Ale ten den se snad pořád něco dělo jinak, než jsme předpokládali a očekávali. Po posuzování ve třídě otevřené vyhlásil pan rozhodčí 10 minutovou přestávku, která se však dost protáhla. Volného času využil Mirek iniciativně k vyvolání smečkové rozmíšky, neboť pořád ještě vydýchával kabaretní vystoupení Ivyho při ukázce obran. Jednak byl naštvanej na Ivyho, což moc vtipný počin těsně před výstavním posuzováním nebyl a dobrý základ pro pěkné předvedení v kruhu taky určitě ne. A také vyčítal Majce, že když tolik horovala pro naše předvádění ukázky sportovní kynologie, měla to zařídit tak, aby ji náš závislák neměl důvod hledat. Pak jsme nastoupili k posuzování do výstavního kruhu, o čemž píšeme, jak už bylo uvedeno, v samostatném komentáři.
    V přestávce výstavy mezi základním kolem posuzování a finále jsme si vyzkoušeli několik překážek z agility a bylo to zajímavé. Hlavně tunel nás, ale i jiné, lákal. Po několika postupných krocích byl Ivy schopen proběhnout celou délku tunelu, ale jen přímo - do zalomeného tunelu se mu zatím nechtělo. Ze dnů IHF jsme odjížděli narychlo, aniž bychom vyčkali konce výstavy. Jednak už bylo dost pozdě a jednak začalo pršet a olověná obloha nevěštila nic dobrého.
    Byli bychom neradi, aby na základě našeho komentáře vznikl dojem, že jsme dny IHF v Kroměříži protrpěli. Naopak, když pomineme některé "podružné" akce jako je svod plemeníků, ukázka sportovní kynologie a speciální výstava, které nám nesedly, tak v nás zůstal pocit, že to byl příjemně strávený víkend mezi příjemnými lidmi. Jen prostě v neděli asi měla celá naše smečka "svůj den". Prudký déšť, řada bouraček a nebezpečných situací na silnici a na několika místech totálně ucpaná dálnice při zpáteční cestě do Prahy - to byla tento den pro nás ještě taková třešnička na dortu. 

11.9.2004 (sobota) - Dny IHF v Kroměříži - první Ivyho potomci na svodu mladých
    Je to už 8 měsíců, co se v chovatelské stanici Miadel Sun narodila Barborce Adamův hrádek a našemu Ivymu štěňata. Protože 6 štěňat z tohoto A-čkového odchovu bylo přihlášeno na svod mladých do Kroměříže v rámci dnů IHF, nesměli jsme u toho chybět. Jednak jsme naši účast kdysi přislíbili - a sliby se mají plnit - ale hlavně nás to opravdu zajímá. Naši účast jsme navíc považovali za morální podporu "našim" chovatelům, kterým se podařilo "přivést" na svod 6 štěňat z celkového počtu 7, přičemž to jediné nezúčastněné Arvic žije u Chomutova a jeho majitelé uvažují o svodu v Milovicích.
     Do Kroměříže jsme přijeli ráno z Prahy, zaparkovali auto a šli na "svodiště", tj. do Podzámecké zahrady. Naše štěňata tu ještě nebyla, takže byl čas popovídat si se známými a projít katalog - 8 hovíků bylo přihlášeno na bonitaci, 31 na svod mladých. Když jsme za čas zahlédli "naši" skupinku lidí se štěňaty, připojili jsme se i s Ivym k ní. Ještě tu nebyli všichni - někteří bloudili díky silničním objížďkám. Když dorazili, tvořila "naše" skupinka pořádný shluk lidí - některá štěňata byla doprovázena celou rodinnou smečkou včetně dětí. Pak už zbývalo jen vyčkat, až na chovatelskou stanici Miadel Sun přijde řada. Mezitím si štěňata spolu hrála a vypadala spokojeně a my jsme si mohli z chování jejich lidiček všimnout, že jim je věnována pozorná péče.
    S tím souvisí i vstřícnost a tolerance, které se štěňatům dostává - v některých případech je jim přáno natolik, že to může být až kontraproduktivní a v budoucnosti by to mohlo způsobit nesprávně ustavené hierarchické vztahy v jejich smečce. Určitým indikátorem této skutečnosti bylo i vlastní posuzování jedinců v rámci svodu. Dvě "naše" štěňata z 6 posuzovaných se vzpírala - a to především při prohlídce zubů. Zablokovaná fenečka si po určitém "oddychu" dala říci, ale neochotnému pejskovi byly prohlédnuty zuby jen díky několika silným mužským pažím. My v této epizodě vidíme především pozitiva: zaprvé obě odporující štěňata nepřešla ve stresové situaci do agresivity vůči člověku, ale snažila se vše řešit "sebeosvobozením". Dále, pro mnohé začínající majitele hovíků to byla názorná ukázka toho, jakou sílu má teprve osmiměsíční štěně-samec. A těm, kteří jdou ve svých úvahách ještě dál, může sepnout, že se takové silné zvíře nerespektující svého pána může stát neřízenou střelou, jejíž chování ve stresových situacích může nebezpečně ohrožovat okolí. Nutno dodat, že jsme přesvědčeni, že "našemu" štěněti nic takového nehrozí. Je to obecná úvaha, kterou inicioval skutečný příběh hovíka, který si Mirek vyslechl následující den při výstavě psů - "tolerantní" majitelé 2-letého hovíka z okolí Prahy hledají odborníka, který by jim pomohl s nápravou takové neřízené střely, přičemž již oslovili několik kynologických organizací, ale těm se do toho nějak nechce.
    Co se týče posudků, máme je zatím od 5 štěňat a sumárně můžeme konstatovat: Výška: 64, 66, 67 cm (pejsci) a 59, 62 cm (fenečky). Celkový vzhled: 5x odpovídající. Skus: 5x nůžkový. Chrup: 5x plnochrupý. Kostra: 1x silná, 2x mohutná (pejsci), 2x pevná (fenečky). Bílý znak: 1x hrudní, 2x malý hrudní. Pigmentace u plavých: 2x dobrá. Hlava: 1x výrazná, 2x dobře modelovaná. Ostatní: dobrý pohyb, dobrá mechanika pohybu, kvalitní osrstění, dobře vyjádřené znaky (u čzn. fenky).
    Po svedení se celý přítomný odchov, včetně jejich matky a otce a včetně lidského doprovodu, odebral na vhodné místo, kde jsme se vyfotili. Poté jsme (Mirek+Majka) požádali majitele štěňat, zda můžeme nahlédnout do jejich posudků. Obsahy těchto posudků a slovní komentáře členů sváděcí komise se vlastně staly zpočátku nosným tématem spontánního povídání všech přítomných. Poté přišla na řadu ještě další psí témata a zdálo se, že lze rozmlouvat až do večera. Kromě povídání jsme si také všímali chování jednotlivých potomků Ivyho a byli jsme spokojeni - nebojácné a neagresivní chování štěňat. Bezproblémové bylo po celou dobu také chování štěňat vůči Barborce a Ivymu a obráceně. Hodně nás zaujalo, že fenka Assi a pes Arko, kteří patřili v 8 týdnech k nejaktivnějším "průzkumníkům" se zklidnili na úroveň svých sourozenců.
    Po rozloučení se s "našimi" štěňaty a jejich matkou začala další etapa našeho působení na dnech IHF v Kroměříži - ale o tom v dalším komentáři.  

6.9.2004 - 2. návštěva u Afrodity - dcery našeho Ivyho
    Dnes jsme podruhé navštívili (tentokrát bez Ivyho) dceru Ivyho - 41 denní celočernou Afroditu (5 a 1/2 týdne) vážící okolo 4,3 kg. Přivítala nás se svou matkou za vstupní brankou plotu. Tvářila se jako hlídač a legračně za plotem vrčela a štěkala, zatímco její matka Anabela nás přátelsky vítala (Mirek dostal "vášnivý polibek").
    Z neohrabané kuličky se vyklubala kulička ohrabaná, která neohroženě a samostatně pobíhá po celé zahradě a s loveckým a kořistnickým pudem skáče na vše, co by mohlo připomínat přiměřenou kořist, a o tu pak bojuje a střeží si ji s vrčením a přidržováním. Nosí si kost-hračku, okusuje a "trhá" vše, co za to stojí - zejména tkaničky ji lákají - a nenechá se od ničeho odradit.
    Hraje si a ohryzává všechny svoje lidičky, kteří ji s láskou poponášejí a viditelně mají pro ni slabost. Největším důkazem, že se jim líbí opravdu hodně, je, že už asi padlo zásadní rozhodnutí - Afrodita u nich zůstává a stává se dalším členem jejich smečky, ačkoli původně to měla být fenečka barvy zásadně plavé. Nebude muset projít odloučením a zvykáním si na novou smečku. Bude tam, kde se narodila, navíc pod ochranou a dozorem své matky, která se k ní chová laskavě - snad i proto, že 1 štěně, byť temperamentní, ji tolik nevyčerpalo.
    S chutí a s radostí se díváme, jak jim to všem sluší při společném dovádění - obavy, že by se potomek našeho psa dostal do špatných rukou, jsou naprosto jednoznačně fuč. Vzhledem k tomu, že nebydlíme tak daleko, rádi bychom se s dovolením páníčků jednou za čas mrkli, jak se bude Afroditě dařit.  

4.9.2004 - Brigáda v naší 246. ZKO (základní kynologické organizaci)
    Asi po čtvrt roce se v naší ZKO konala další brigáda. Zúčastnilo se jí hodně lidí a podle Mirka se udělalo hodně práce. Upravovalo se okolí kotců, uklízelo se celé přízemí klubovny včetně "uvolněné" kuchyňky, zelenou barvou se natíralo vše kovové včetně překážek a plotu, opravovalo se oplocení na "pomocném" cvičáku, ... . Mirek pracoval ve skupině, která provedla generální opravu rozpadlé překážky "áčko". Je fajn, že vedle postupného zlepšování zázemí je vidět i zřetelné zlepšování činnosti naší ZKO, na čemž má určitě zásluhu před necelým půlrokem zvolený výbor naší ZKO (uznání je zcela na místě).
    Po brigádě si ještě někteří zakousali, včetně Ivyho, čímž jsme vlastně po letní přestávce zahájili výcvikovou podzimní sezónu (především co se týče "kousání"). 

28.8.2004 - Návštěva u Anteho - syna našeho Ivyho
     Cesta domů z Babí hory byla záměrně naplánována přes Rajhrad u Brna, kde na Ivyho a na nás čekal jeho plavý syn Ante Miadel Sun. Však také Ivy vycítil důležitost této návštěvy a v Blatničce, kde jsme se stavěli pro objednané víno, zapracoval na svém zevnějšku - snad, aby si Ante a jeho páníčkové všimli, jaký to je fešák a aby na něj nikdy nezapomněli, vetřel si důkladně do kožichu vůni nejvoňavější - lidské hov... My máme, co se týká parfémů, rozhodně jiný vkus,takže jsme Ivyho spokojenost vůbec nesdíleli a Majka se ho snažila přes čtvrt hodiny usilovně odsmradit, ale Ivy zvolil zřejmě nějakou "dobrou značku", takže ještě teď větráme auto.
    Ante se svou smečkou nás přivítal v krásném prostředí, kde jsme byli zahrnuti pozornou péčí a znamenitým pohoštěním. Na první pohled bylo zřejmé, že se Ante - impozantní 7 a 1/2 měsíční štěně, které už vzrůstem i mohutností předčí snad i svého otce - těší lásce a zájmu svých pánů. Čas plynul v živé diskusi o výchově, vývoji a představách, jak dál. Pobavila nás historka, jak si majitelé svého Anteho vybrali: zatímco se v každé knížce píše, aby si člověk vybral štěně, které je nejčilejší a které první ze všech k němu přiběhne, tak oni si vybrali pohodového hovíka - když si přijeli vybrat, tak je zaujal pejsek, který se nikam překotně nehrnul, ale v klidu sledoval, co se bude dít. V úplné pohodě řeší majitelé také otázku případného nadměrného vzrůstu pejska v dospělosti - rozhodně ho nebudou týrat nedostatkem stravy - navíc, vždy chtěli velkého psa a čím více vyroste, tím lépe. Otázka případného uchovnění je podřadná, ze všeho nejdůležitější je harmonické soužití lidské smečky a psa.
    Oba psi - syn s otcem - si mezitím zvykali na svou blízkost. Ante stále štěněcky hravě a naivně pokoušel svého otce, ale ten se tvářil přehlíživě a důležitě. Ante byl vytrvalý a nenechal se odradit Ivyho výchovnými zásahy. Co se týče neodbytnosti a kurážnosti nepadlo jablko daleko od stromu. Nakonec oba spolu našli konsensus spolubytí, ale přemýšlíme o tom, jak by vše probíhalo, kdyby byl Ante o něco starší.
    Návštěva byla velmi příjemná, vždyť trvala mnohem déle, než jsme původně předpokládali. Hezké a zajímavé odpoledne, snad přínosné pro obě strany. Zdravíme Anteho a jeho lidičky.  

27.8.2004 - Letní výcvikový tábor Babí hora - úspěšné složení zkoušky z výkonu ZPU-2 na 250 bodů
    V pátek na závěr táborového běhu se konaly zkoušky ZOP/ZPU1/ZPU2 a my jsme se přihlásili na zkoušku ZPU-2. V této souvislosti jsme zažili to, co už se přihodilo a přihodí i mnoha jiným kynologům - normálně, kdybychom se rozhodovali sami, tak bychom na zkoušku nešli, ale pozitivní vliv okolí a nenápadný tlak, povzbuzení a hecování nás nakonec dovedly až na "start" zkoušky. Na tábor jsme přijížděli po 1 a 1/2 měsíčním cíleném vysazení výcviku a absolutně jsme nepředpokládali, že se v jeho závěru pokusíme složit ZPU-2 - Ivyho připravenost a trénovanost byla minimální. Když už jsme se ale nechali naočkovat, abychom zkoušku zkusili, tak jsme se snažili přece jenom něco natrénovat, aby případná ostuda nebyla tak velká. Už jsme se několikrát na našich www-stránkách zmínili, že neznáme cvičák, včetně našeho, kde by se v průběhu roku běžně nacvičovalo na zkoušky ZPU-2. Přes zpochybňující hlasy, že to nehraje žádnou roli, my to přece jen za určitý handicap považujeme. Tentokrát se však Mirek cítil, ve srovnání se 4. Mistrovstvím hovawartů HwK ČR v Kolíně dne 10.7.04, kde jsme závodili právě poprvé v ZPU-2, více jistější právě díky tomu, že už si tam zkoušku ZPU-2 "osahal".
    Co se týče stop, tak jsme výcvikový výpadek moc dohnat nemohli, protože Ivymu nesvědčí před zkouškou denní stopování. V pondělí šel Ivy "vlastní stopu" Mirka, v úterý "cizí stopu" (po 5. v životě) a to bylo vše. Relativně hodně se dalo dohnat v poslušnosti - tady jde o individuální přípravu (s výjimkou průchodu skupinou osob), takže jsme se trochu snažili, ale zase jsme to nechtěli přepísknout, aby jsme Ivyho neznechutili. Asi nejsložitější to bylo s nácvikem obrany, ke kterému jsme se dostali jen 2x, což považujeme za málo. Nebylo to jen o tom, aby se Ivy "seznámil" s cizím figurantem, ale i o tom, aby si průběh zkoušky zažil i figurant a při vlastní zkoušce "neexperimentoval".
    Ještě před vlastními zkouškami jsme ve čtvrtek vpodvečer vymýšleli taktiku, jak na našeho "závisláka", aby nezačal "revírovat" smečku a nešel v průběhu zkoušky hledat Majku. Vymysleli jsme to takto: ráno v den zkoušky Mirek s Ivym odejde z chatky (tj. jako z domu) a Majka zůstane v chatce (tj. doma - stejně, jako když jdeme na cvičák) a po celou dobu zkoušky Majka nevyleze z chatky. Protože Ivy v průběhu zkoušky po Majce nepátral, zdá se, že to zafungovalo.
    Zkoušky začínaly v 8:00 nástupem účastníků a paní rozhodčí Nalezená přivítala na zahájení celkem 17 účastníků, myšleno dvojic psovod-pes, a to 12 na ZOP, 3 na ZPU-1, 2 na ZPU-2. Byli jsme rádi, že na ZPU-2 jsme nešli sami, ale že šla do toho s námi ještě jedna "spolubojující" dvojice.
    Po nástupu jsme se ihned odebrali na stopy - kromě povinných cizích stop u ZPU-2 se konala i jedna vlastní stopa u ZPU-1 jako volitelný cvik. Nejdříve přišly na řadu cizí stopy v ZPU-2. Podle zkušebního řádu se při více účastnících cizí stopy losují. My jsme los prohráli a "spolubojující" dvojice tak šla na stopu první s tím, že si vybrala stopu vlevo. Záhy - po několika krocích - se ukázalo, že neuvěřitelné množství myších děr a pobíhajících myší, o čemž píšeme v celkovém komentáři o táboře, bylo pro stopujícího hovíka natolik zajímavým lákadlem, že neustále opouštěl stopu a nedařilo se ho na ni navést ani na několikerý pokus. Bodové ohodnocení pak tomu odpovídalo a nestačilo k tomu, aby "naši spolubojovníci v ZPU-2" mohli pokračovat ve zkoušce. Po tomto zážitku se Mirkovi potvrdily jeho obavy, že stopa nebude kvůli myším žádná procházka růžovým sadem, a na stopu tudíž nenastupoval s velkým optimismem. Navíc, první kroky Ivyho na stopě se dost podobaly právě proběhlému stopování - Ivy se také po několika krocích zastavil a začal očichávat myší díry. Už to vypadalo, že Mirek s Ivym také skončí, ale po opakovaném a důrazném povelu "stopa" (ztrátové body) se Ivy poměrně rychle vrátil na stopu a pak už exceloval - celou zbývající stopu a všechny lomy vypracoval úplně přesně a bez ověřování, zalehl oba předměty a stopu šel s nízkým nosem, rovnoměrně a se zájmem. Vedle 6 ztrátových bodů za opakování povelů ze začátku stopy pak už ubyly jen další 4 po nalezení prvního předmětu, ale ty "zásluhou" Mirka - za "smotání" vodítka místo jeho položení a za špatné navedení psa na stopu. Sečteno a odečteno jsme získali na 6. cizí stopě v životě nádherných 90 bodů a postoupili jsme do "dalšího kola" zkoušky ZPU-2.
    Další průběh zkoušek nám opět ukázal, že vše není jen o tom, co pes umí, ale hlavně také o tom, jak psa připravit ve správný okamžik k požadovanému výkonu (u našeho psa a podle nás u hovawartů obecně platí: připravit=nabudit), tj. o tom, aby pes podal určitý výkon pokud možná kdykoli. Po stopách nás totiž čekalo několikahodinové čekání až přijdeme na řadu - nejdříve byli odzkoušeni všichni účastníci v ZOP, pak v ZPU-1. Když už všichni skončili, zbývali jsme jen my s Ivym a z logiky věci vyplývalo, že už zbývají jen "naše" poslušnost a případně "naše" obrana. Představa, že by obě části zkoušky následovaly ihned po sobě se nám moc nezmlouvala, ale co člověk nadělá. Paní rozhodčí to však vyřešila citlivě - na poslušnost jsme nastoupili jako poslední zkoušení něco po 13:00 před obědem a na obrany jsme měli jít případně po obědě.
    V poslušnosti si náš pes nevedl vůbec špatně a největší bodové ztráty utrpěl za tradičně "slabší" cviky: ovladatelnost -3 body, vysílání -7 bodů. Pak ještě ztratil po 1 bodu při dalších 3 cvicích, zatímco 5 cviků měl za plných 10 bodů. Celkově to znamenalo pěkných 87 bodů za poslušnost a postoupili jsme tak do další závěrečné části zkoušky.
    Poslední část zkoušky, tj. obrana se konala po obědě, někdy po 14:00, a na Ivym bylo vidět, že zatímco my jsme obědvali, on přešel do odpočinkového stavu a ze všeho nejraději by v něm pokračoval, neboť byl celé dopoledne ve střehu. Když jsme přišli na místo, kde měla obrana probíhat, začaly se teprve stavět zástěny a paní rozhodčí se začala domlouvat s figurantem, jak si představuje průběh zkoušky. Poté vyzvala Mirka, aby se postavil na výchozí bod pro "průzkum terénu" a po znamení zahájil s Ivym obranu. Co se týče vlastních zákusů, nevedl si Ivy špatně, z rukávu nespadl a nepracoval na něm špatně - podle paní rozhodčí odvedl, co se od něj čekalo, ale slušely by mu větší zájem a dychtivost. Zbytečné bodové ztráty jsme utrpěli za "spartakiádní" část obran (tj. cviky bez zákusu): za "průzkum terénu" -7 bodů, za "vyštěkání" -5 bodů. Při dalším cviku "přepad z úkrytu" má jít neupoutaný pes u nohy psovoda do doby než z úkrytu vyběhne figurant a zaútočí - Ivy to nebyl schopen splnit, stále se předbíhal a protože figuranta otvorem v úkrytu viděl (viz text níže), tak při jeho prvním pohybu předčasně jednal a zadržel ho, což bylo ohodnoceno bodovou ztrátou -10 bodů. Poslední cvik "zadržení" provedl Ivy podle Mirka pěkně, ale bylo mu strženo -5 bodů za to, že po úspěšném zadržení figuranta a následném správném puštění nehlídal ostražitě figuranta do doby příchodu psovoda a i když neopustil místo, tak si mezitím čichal v trávě (že by opět myši?). Mirek se domnívá, že pár ztracených bodíků padá na vrub nestandardním zástěnám (viz foto), protože otvorem mezi spodní a horní polovinou zástěny byl figurant jasně vidět a pro psa asi bylo obtížné nepodlehnout takovému svodu. To platí pro cvik "průzkum terénu", kdy Ivy oběhl první zástěnu, běžel ke druhé, ale tam už nedoběhl a namířil si to rovnou k poslední, kde byl ukryt-neukryt figurant. To platí i pro cvik "přepad z úkrytu", který mohl být přejmenován na "přepad z úkrytu-neúkrytu". Celkový počet bodů za obranu 73 nebyl nijak oslnivý, ale ke složení zkoušky ZPU-2 to stačilo a navíc celkových 250 bodů, tj. 83 %, je velmi pěkný výsledek. 

25.8.2004 - Letní výcvikový tábor Babí hora - výlet do vinného sklípku v Blatničce
    Už když jsme 20.4.2004 psali na našem webu o Zpravodaji HW klubu č. 1-2004 a přemýšleli, kam pojedeme letos na LVT, tak nás zaujala Babí hora především kvůli tomu, že je "pokračovatelkou" LVT v Suché Lozi a v Oskavě. Další plusové bodíky získala za to, že se nachází ve vinařském kraji a my netajíme, že máme rádi dobré vínko. Proto jsme byli rozhodnuti, že během pobytu na Babí hoře určitě navštívíme vísku Blatnička, kde se nachází několik vinných sklípků a která je dle mapy dosažitelná pěšky z Babí hory.
    Po příjezdu na tábor jsme začali na našem soukromém plánu svědomitě pracovat a připravovali se na cestu do vinného sklípku. Vše však brzy dostalo významnější rozměr. Vedoucí tábora totiž na začátku běhu tábora navrhl, že středeční den bude aklimatizační a že je možno opět uspořádat tradiční pěší výlet s hovíky (předloni jsme byli v Nivnici, vloni na Rabštejně). Vyzval proto přítomné, aby se pokusili navrhnout vhodný cíl či trasu a aby se rozhodli, kdo půjde a kdo ne (kvůli stravování). Začaly padat různé návrhy: výlet k vodním nádržím s čistou vodou a koupání se, exkurze do sklárny, výlet na archeologické naleziště, ... .  My jsme přišli s návrhem, jehož ideová, vzdělávací a poučná hodnota byla pochybné kvality - pěší výlet s hovíky do vinného sklípku v Blatničce. Při předběžném průzkumu zájmu o "naši variantu" se přihlásilo asi 15 zájemců - ale i to stálo za to, pokusit se ověřit, jestli je to proveditelné. V pondělí jsme zkusili najít vhodnou pěší cestu z Babí hory do Blatničky, v úterý po obědě jsme jeli autem do Blatničky, abychom našli a zamluvili vhodný sklípek. Nakonec jsme vytipovali p. Mičulku, který nabízel nejen ochutnávku 15-ti druhů vín a vhodné posezení pro lidi, ale i vhodné místo pro zaparkování našich hovíků (přivázání ke stromům) na svém pozemku. Dohodli jsme, že nás přijde asi 15, že přijdeme ve středu okolo 15:00 a ochutnávka vín včetně drobného "zobu" mezi vzorky bude trvat asi 1 a 1/2 hodiny. Při večerním "nástupu" Majka seznámila účastníky tábora s tím, co jsme zjistili a zajistili, a požádala je, aby se vážní zájemci zapsali na příslušný list papíru.
    Byl to šok - ve středu ráno jsme se panu Mičulkovi podle dohody ozvali, avšak hlásili jsme, že nás přijde asi 40. Z tábora jsme vycházeli ve 14:00 a už v té chvíli bylo jasné, že nás je ještě víc. Když jsme dorazili do sklípku něco po 15:00 a spočítali se, bylo nás tam v jednu chvíli 52 dospělých + více jak 10 dětí. To už jsme se tam nevešli, takže někteří to vzdali a vrátili se obratem do tábora - oficiální počet dospělých účastníků byl nakonec 48. Po celou dobu posezení ve sklípku čekali naši hovíci odloučeně na povrchu zemském přivázáni ke stromům. Kromě počtu účastníků jsme nakonec ještě překročili také počet ochutnaných vzorků vín, spotřebovaný "zob" (malé pohoštění), ale také dohodnutou délku pobytu - poslední z nás odcházeli něco po 19:00 hod. 
    Zapřísáhlé moralisty můžeme uklidnit - z hlediska alkoholických výstřelků byla akce nudnou záležitostí. Rozhodně to však nebyla nuda z hlediska společenského a nebylo to nudně a stereotypně strávené odpoledne. Navíc, pro majitele psů bylo zajímavé sledovat, jak se jejich miláček umí vypořádat s takovou nestandardní situací jako je pohyb mezi velkým množstvím psů a lidí a jako je přivázání u stromu na delší dobu bez přítomnosti svého pána. Bylo vidět, že zvláště přivázání u stromu a krátké odloučení od své smečky nebyly pro některé hovíky-"závisláky" jednoduchou záležitostí - někteří žalostně naříkali, někteří to řešili akčněji - překousali vodítko a vydali se hledat svého pána. To není výsměch, ale konstatování - před dvěma roky byl na tom náš pes-"závislák" podobně. Zaznamenali jsme také vyprávění, že jeden hovík při cestě do sklípku tak dováděl s ostatními, že zapomněl na své pány a pak je v tom velkém množství psů a lidí nemohl najít a byl z toho vyveden z míry. Prostě shrnuto: pro hovíky i jejich majitele byl výlet do vinného sklípku užitečnou akcí. 

22.8.-28.8.2004 - Letní výcvikový tábor Babí hora u Hluku
    Do místa konání LVT jsme přijeli přímo z mezinár. výstavy v Bratislavě něco kousek před 13:00, takže jsme jen zaparkovali auto, Ivyho přivázali ke stromu u jídelny a šli se naobědvat. Po obědě a krátkém posezení v restauraci-jídelně jsme se ubytovali v chatce č. 26 a střídavě relaxovali po dopolední výstavě, obhlíželi areál, povídali si se známými, kteří sem také přijeli, a znenadání tu byla večeře.
    Po večeři byl sraz všech přítomných účastníků u táborového kruhu, kde byl zapálen oheň, vztyčena vlajka HwK ČR a vedoucí tábora Luděk Valenta seznámil všechny s programem tábora a organizačními záležitostmi. Příjemně nás překvapil velký počet účastníků tábora (dosud nemáme přesné počty lidí a psů), čili lidí, které zajímá, jak zvládat svého hovíka. Na některé zájemce o LVT se údajně nedostalo kvůli vyčerpané ubytovací kapacitě.
    Tábor probíhal v areálu a blízkém okolí campingu Babí hora. Dominantou campingu je zděná hlavní budova, ve které se nachází mj. restaurace, kde jsme se stravovali. Účastníci byli ubytováni převážně v dřevěných chatkách typu "Pionýr", které byly rozesety na severním svahu nad hlavní budovou. Vybavení chatek bylo spartánské - dvě palandy, tj. čtyři lůžka, stolek, police - překvapivě však s elektrickou zásuvkou. Někteří účastníci - vícečetné rodiny s malými dětmi - byli ubytováni v chatách o něco komfortnějších. V areálu byl také funkční bufet, který byl součástí recepce. Z hlediska hovíků byla nejzajímavějším objektem areálu poměrně velká vodní nádrž, kde se nesměli z hygienických důvodů koupat lidé, ale psi ano, a ta tak byla v horkých dnech pro naše hovíky přímo požehnáním. Travnaté plochy obklopující vodní nádrž sloužily k výcviku poslušnosti, byly zde nainstalovány i regulérní překážky pro sportovní kynologii (1m překážka, "áčko", kladina). Hned za oplocením nad areálem campingu se nacházely neuvěřitelně rozsáhlé louky s nízkou trávou, které byly téměř ideální pro nácvik stop - snad jedinou vadou bylo neuvěřitelně velké množství myších děr a volně pobíhajících myší na nich, což odvádělo pozornost stopujících psů, kteří dávali přednost očichávání, případně strkání čumáků do "zajímavých" děr před našlápnutou stopou. Jedna louka byla vyhrazena na venčení psů.
    Psi mohli spát v chatkách, nesměli do restaurace a ani na její verandu. Volný pohyb psů bez vodítka po areálu campingu nebyl všeobecně povolen, ale existovaly určité výjimky s jasně danými pravidly. Samozřejmostí bylo uklízení exkrementů po svých pejscích (my osobně jsme postřehli za celý běh tábora jen 3 případy nezodpovědnosti). 
    Celý běh tábora byl proti obvyklé délce zkrácen o jeden den (od neděle odpoledne do soboty ráno), což představovalo 5 celých dnů (po-pá). Hlavní programovou náplní tábora bylo poučit nezkušené majitele či začátečníky, jak si počínat při soužití se svým hovíkem a při výcviku základní poslušnosti, o něco pokročilejší připravit na zkoušky z výkonu ZOP či ZPU-1, zájemce o bonitaci a výstavy připravit pro účast na takových akcích. Spíše za doplňkový program lze považovat nácvik obrany, se kterým se mnoho majitelů se svými hovíky setkali vůbec poprvé v životě nebo se s ním setkávají jen ve výjimečných případech. Celý uvedený program bylo nutno stěsnat do 4 dnů (po-čt), protože celý 5. den běhu tábora (pá) byl vyhrazen pro zkoušky ZOP/ZPU1/ZPU2. "Psí zaměření" táborového programu bylo zpestřeno ve středu pěším výletem s hovawarty do 4 km vzdáleného vinného sklípku v Blatničce - píšeme o něm v samostatném komentáři, ve čtvrtek "bojovou hrou" pro přítomné děti - hlavním organizátorem a sponzorem byla již tradičně rodina Procházkových.
    Denní rozvrh začínal stopováním - pro zkušené stopaře v 6:30, pro začátečníky či málo zkušené v 7:00. Pak následoval čas na snídani, kterou si každý obstarával sám individuálně. V 9:00 byl nástup na dopolední "zaměstnání", kdy se cvičila poslušnost nebo se nacvičovalo na výstavy, svod mladých či bonitaci. Cvičilo se v dohodnutých skupinách a to buď podle zájmu psovodů nebo stupně pokročilosti nebo např. podle cíle výcviku (příprava na nadcházející zkoušky ZOP/ZPU1). Obědy se podávaly ve dvou směnách v jídelně-restauraci ve 12:00 a 13:00. Odpolední zaměstnání začínalo v 16:30 a cvičily se stejné disciplíny jako dopoledne, navíc však doplněné nácvikem obrany (pro toho, kdo měl zájem). V 18:00 a 19:00 se ve dvou směnách podávaly večeře. Před 20:00 se první účastníci tábora scházeli u táborového kruhu, kde byl zapálen oheň. Díky hezkému počasí (s výjimkou čtvrtka) se toto místo stalo přirozeným centrem komunikace, vyměňování zkušeností a povídání si. Po prvním večeru, kdy se účastníci tábora ještě moc neznali, se v dalších dnech u ohně scházelo stále více a více lidí. Pro nás to byl vždy velice příjemně strávený večer a myslíme si, že pro mnoho ostatních také. Dvakrát se i zpívalo za doprovodu kytary, ale protože to očividně není (zatím?) běžný zvyk na tomto táboře (myšleno včetně předchozích táborů), tak tomu scházely jednotný repertoár a společné "pecky".
    Co se týče výcviku našeho psa, tak na tábor jsme přijížděli s určitými představami, které však brzy vzaly za své a vše nabralo podstatně jiný směr. Hned po naší účasti na 4. Mistrovství hovawartů v Kolíně, tj. 10.7. jsme vyhlásili "prázdniny ve výcviku" - jednak jsme chtěli, abychom si my i pes od výcviku odpočinuli, jednak byla taková vedra, že Ivy veškeré činnosti, kromě koupání ve vodě, dělal neradostně a "vynuceně" - takže zákonitě vypadl z výcvikového rytmu. Říkali jsme si, že právě na táboře na Babí hoře začneme bezstarostně, v pohodě, pomalu a nenásilně s výcvikem a trochu Ivyho na konci srpna "rozhýbeme" před podzimní kynologickou sezónou. Vedoucí tábora a výcvikový referent HwK ČR v jedné osobě Luděk Valenta však "nenápadně" a vytrvale vybízel některé psovody, včetně nás, ke složení zkoušky z výkonu ZPU2. Časem jsme se s touto myšlenkou nebezpečně ztotožnili a začali vážně o složení této zkoušky uvažovat - a to byl konec bezstarostného výcviku našeho psa na táboře.
    Ještě v pondělí Mirek našlápl vlastní stopu, ale již v úterý jsme šli trénovat cizí stopu, která je součástí zkoušky ZPU2 - Ivy ji vypracoval pěkně. Normálně bychom šli na stopy i ve středu a čtvrtek, ale protože už máme vyzkoušeno, že Ivy pracuje na stopě lépe, když den či dva před zkouškou nestopuje, tak jsme ve středu a čtvrtek absentovali (zkouška tuto teorii potvrdila). Místo bezstarostného cvičení různých izolovaných cviků jsme začali výhradně cvičit cviky poslušnosti, které jsou v ZPU2, a Mirek se snažil zapamatovat si posloupnost jednotlivých cviků, aby o tom při zkoušce nemusel moc přemýšlet. Nejsložitější to bylo s nácvikem obrany. V prvé řadě Ivy přes 1 a 1/2 měsíce (od zmíněného závodu v Kolíně) nekousal. Dále, zástěny, které pes obíhá při "průzkumu terénu" byly dost nestandardní a myslíme si, že jsme Ivyho nestačili přesvědčit, že jsou to zástěny, a nacvičit, že se mají obíhat. Podstatným problémem také byla časová zaneprázdněnost figuranta, takže jsme se dostali k nácviku obran před zkouškou za celý tábor pouze dvakrát a to ještě po velice trpělivém vyčkávání, jestli na nás přijde řada. Je to paradoxní - nejvíce si Ivy užil obran na LVT v Suché Lozi v r. 2002, kdy jsme skládali zkoušku ZOP a kdy jsme to vlastně nepotřebovali, vloni v Oskavě si jich také užil dost, ačkoli jsme žádnou zkoušku neskládali, ale letos, když jsme se připravovali na zkoušku, kde jsou obrany, bylo možnosti nácviku minimálně. I když jsme kvůli tomu jednu chvíli vážně uvažovali, že na zkoušku ZPU2 nepůjdeme, tak nakonec jsme na ni v pátek nastoupili - její průběh popisujeme v samostatném komentáři.
    Z tábora si odvážíme dva zajímavé zážitky týkající se vzájemného chování samců. Při cestě mezi chatkami s Ivym na vodítku jsme párkrát denně míjeli na dvou místech hovíky-samce ve věku okolo 2 roků, kteří byli přivázáni na vodítku u své chatky. Vždy pouštěli hrůzu - štěkání včetně nakrčeného nosu a odhalených zubů - a vypadalo to, že nebýt vodítka, tak se na našeho psa okamžitě vrhnou a dojde ke rvačce. No a jednoho dne se podařilo jednomu z těchto psů - při prudkém výpadu směrem k Ivymu - přetrhnout vodítko, kterým byl připoután k zábradlí chatky. "Útočící" pes dorazil až k Ivymu a místo jeho napadení se před Ivym zarazil a zůstal nehybně stát - vzniklá situace ho viditelně zaskočila jakoby si říkal "á kurňa, co dál?". Aniž došlo k jakémukoli kontaktu mezi psy, nechal se "útočník" bez problémů odvést svým majitelem z místa střetu. Ivy zůstal stát na místě a i když bylo vidět, že je ve střehu a napjatej jak struna, tak zachoval klid a neměl potřebu nějakým způsobem oplácet. Ke stejnému incidentu došlo o den později s druhým zmíněným samcem, jediný rozdíl byl v tom, že ten nepřerval vodítko, ale vytrhl se majiteli i s vodítkem z ruky - vlastní průběh události byl jinak úplně stejný.
    Co říci na závěr? Přišlo nám, že letos tábor uběhl nějak rychle. Líbilo se nám na něm a myslíme si, že to byl opět smysluplně strávený čas. Přálo nám i počasí. Neradi mluvíme za ostatní, ale zdálo se nám, že spokojených účastníků tábora bylo hodně. Vypadá to, že by se příští rok mohl konat "moravský" LVT opět na Babí hoře - dost účastníků se tak vyjádřilo. Velký dík za vydařený tábor patří vedoucímu tábora Luďkovi Valentovi, kterého významně podporovala jeho žena Martina. Nesmíme zapomenout ani na instruktory, kteří si poradili s výcvikem velkého počtu hovíků včetně jejich majitelů.
    V pátek večer byl zapálen poslední táborák, poseděli jsme s ostatními, velice příjemně si popovídali, zazpívali si při kytaře. V sobotu ráno jsme pomohli se sbalením obecně prospěšných věcí (např. překážek, plachty, ...) a s obecným úklidem, pak jsme sbalili naše osobní věci, uklidili chatku, rozloučili se a vydali se ku Praze. Cestu domů jsme záměrně naplánovali přes Rajhrad u Brna, kam nás pozvali majitelé pejska Ante Miadel Sun, potomka našeho Ivyho - ale o tom v samostatném komentáři.  

22.8.2004 - Mezinárodní výstava psů v Bratislavě
    V Bratislavě se už tradičně na konci srpna konají během jednoho víkendu dvě mzn. výstavy, kdy se i v sobotu i v neděli vystavují všechna plemena, tedy i hovawart. Za normálních okolností bychom sem velice pravděpodobně vystavovat nejeli, ale protože 22.8. začínal letní výcvikový tábor na Babí hoře na jihovýchodě Moravy, kam je to z Bratislavy něco přes 100 km, vnucovala se přímo myšlenka zkusit si historicky naši první mezinár. výstavu v zahraničí, obzvláště, když je Bratislava z Prahy autem hladce dosažitelná. Byli jsme přihlášeni pouze na nedělní výstavu a bylo to vymyšleno tak, že ten den brzy ráno vyjedeme z Prahy a po absolvování výstavy se přesuneme rovnou na LVT v Babí hoře. Výstavní poplatek činil 600 Kč a zaplatili jsme ho v ČR prostřednictvím Nakladatelství Minerva.
    Vstávali jsme ve 4:00, z Prahy vyjížděli ve 4:45, do Bratislavy na výstaviště jsme bez jakýchkoli problémů dorazili něco před 8:00. Trochu nás prudily různé dodatečné poplatky: dálniční známka 150 Sk, vstup na výstavu 50 Sk, vjezd na výstaviště a parkovné 200 Sk. Také nás překvapilo, že na nás pořadatelé požadovali, abychom si na ruku dali barevný proužek-náramek (Mirek jako vystavovatel zelený, Majka jako host oranžový), který jsme dostali při vstupu, aby bylo vidět, že jsme zaplatili - nevíme, jaká je praxe na jiných výstavách v zahraničí, ale nám to trochu připomnělo totalitní zvyky z doby před r. 1989.
    Vystavovalo se v kryté hale, ale na rozdíl od hal v Praze, Ml. Boleslavi, Brně či Ostravě (kde už jsme byli) nám tato přišla mnohem vzdušnější a světlejší, se světlíky a okny propouštějícími poměrně hodně denního světla, s daleko lepší akustikou. Celkem bylo přihlášeno 15 hovawartů (v sobotu údajně 13), my jsme soutěžili ve třídě pracovní a byli jsme hodně zvědavi, jak ohodnotí našeho psa německý rozhodčí Uwe Fischer. Pan rozhodčí se opozdil asi o 1/2 hodiny, ale pak to celkem odsejpalo a za chvíli jsme šli na řadu. Ivy se předváděl pěkně, pan rozhodčí poté diktoval německy posudek u stolku zapisovatelů a překladatelka ho ihned překládala, takže psaný posudek jsme obdrželi ve slovenštině. Pak si zavolal k sobě Mirka s Ivym a prostřednictvím překladatelky jim sdělil, že oko by mělo být tmavší, ale jinak je pes "wunderschön":
Výstavní posudek: samčia hlava, veľmi dobré uhlenia, pevný chrbát ale kratší v bedernej časti, typ. udržiavana srsť, hlboký dobre vyvinutý hrudník, voľný pohyb, priatelská povaha, oči by mali byť tmavšie (pozn.: případné pravopisné chyby jsou přesně přepsány z posudku).
známka a titul: výborný 1, CAC.
    Zaujalo nás hodnocení srsti našeho psa, protože ji nijak pravidelně neudržujeme a necháváme to na přírodě - její kvalita je tedy spíše dána geneticky (možná má vliv i značka krmiva). Z výstavního výsledku jsme měli samozřejmě radost, navíc se opět ukázalo, že méně tmavé oko nebylo tak zásadním problémem. Výstavu jsme zkoukli až do konce, ale celkové výsledky jsme nestačili zaznamenat. Radost jsme měli také z toho, že nám po dlouhé době vyšla "taktika", i když nemáme tolik informací, jako někteří zkušení výstavní matadoři. "Vyhnuli" jsme se sobotní výstavě, kde polský rozhodčí rozdával VD-čka jako o závod, a cesta do Bratislavy, díky LVT na Babí hoře, měřila vlastně jen asi 150 km (místo normálních 2x328= 656 km). Po skončení výstavy jsme se vydali na Babí horu u Hluku. 

13.8.2004 - Návštěva u Afrodity - dcery našeho Ivyho
    Je pátek 13. a jedeme navštívit - i s Ivym - 17-ti denní černou fenečku Afroditu - jediného potomka Anabely z Ročkova a našeho psa. Hned po příjezdu, ještě před vraty, nás vítá Anabela a už jsou s Ivym v přátelském dovádění. Po chvíli necháváme psí rodiče před dveřmi domku, zvědavě vstupujeme dovnitř a přicházíme k psímu hnízdečku, které na světlém podkladu zdobí černé klubíčko. Afrodita nás okouzluje svou aktivitou a snahou objevovat svět, ačkoli vratké nožky ještě příliš neslouží. Roste jako z vody - však má také od své mámy plný servis a dostatek. Vydává různé zvuky a paní majitelka říká, že dokonce vyla, čehož si u Anabely nikdy nevšimli.
    Všimli jsme si, že naše počínání sleduje ze zahrady francouzkým oknem Ivy, a zajímá se, cože to tam vlastně děláme. Majitelé se sami nabídli, že ho pustí dovnitř, aby se pozdravil se svou dcerou. Vlezl za ní do pelíšku, opatrně našlapoval, krátce přičichl a zase vyrazil ven. Vystřídala ho Anabela, která šla honem zkontrolovat, jestli je její štěně v pořádku. Láskyplně ho olízala a umyla, chvíli poležela vedle něj a pak zase běžela ven za Ivym.
    Byla to hezká a milá návštěva. Afrodita se nám velmi líbí - no asi máme slabost pro černé. Zdá se nám nadějná nejen vhledově, ale jestli se nějakým způsobem dědí i pracovní vlohy, mohly by tam být hodně dobré předpoklady pro pracovní vedení (matka má složené zkoušky ZOP, ZPU1, babička z matčiny strany Aranka Barte Prim má složené nejen zkoušky ZOP, ZPU1, ale byla údajně první fenou v ČR, která složila zkoušku IPO-1, otec Ivy je na tom také dost dobře). 

7.-8.8.2004 - Mezinárodní sportovní dny přátel hovawartů 2004 v Lanžhotě - aneb sportovní klání mezi Českem a Slovenskem
    O této akci jsme se dozvěděli na začátku července z informací Slovenského hovawart klubu, zatímco v oficiálních informačních zdrojích našeho Hovawart klubu ČR (web + Zpravodaj) jsme nenalezli ani "ň". Vzhledem k názvu celé akce (viz titulek) nás to trochu zarazilo a protože nám byly z pozvánky nejasné ještě nějaké jiné věci, telefonicky jsme si ověřili, že se akce koná. Rozhodování, zda se zúčastnit, nebylo úplně jednoduché. Prvním důvodem bylo, že jsme nemohli přijet a zapojit se hned od začátku programu, tj. od pátku 6.8. od 12:00, ale mohli jsme až od soboty odpoledne. Sportovní klání by nás dříve určitě silně lákalo, ale sebekriticky si musíme přiznat, že naše současná fyzická kondice patří spíše do podprůměru, takže jsme byli připraveni přijmout spíše roli diváků - a to pro nás až tak atraktivní důvod k účasti nebyl. Daleko lákavější pro nás bylo předpokládané setkání s některými členy Slovenského HwK, se kterými jsme se seznámili letos na jarním výcv. táboře v Duchonce, a potažmo setkání s hovawartisty vůbec. Na druhou stranu nás zase trochu děsil slibovaný "kulturní program s živou hudbou k poslechu i tanci", který měl proběhnout ze soboty na neděli - s tímto názvem máme spojené i docela hrůzné zážitky. Jazýček na vahách rozhodování se nakonec přiklonil na stranu naší účasti hlavně díky faktu, že se tady nabízela výjimečná možnost uspořádat v místě akce setkání s potomky našeho psa z A-čkového vrhu Miadel Sun.
    Z bydliště jsme vyjížděli v sobotu 7.8. v 11:00 a přes dvě zácpy na dálnici jsme do Lanžhota dorazili pohodovou jízdou za něco přes 2 a 1/2 hodiny (zpět to trvalo ještě kratší dobu) - prostě je to kousek. Prvním známým člověkem, na kterého jsme na místě narazili, byla Andrea Černá, která nás ubezpečila, že jsme tu správně - jinak jsme totiž skoro nikoho nezahlédli, protože byla doba poledního klidu. Šli jsme se najíst, vždyť jak lépe čekat v horku na štěňata. Ivy ležel ve stínu borovic před restaurací, protože "Na Šlajsi" psi dovnitř nesmějí. Čas uběhl jako voda a v očekávanou dobu přijela auta, ze kterých se vyhrnula očekávaná štěňata a jejich matka Bára. Setkání věnujeme zvláštní článek - viz komentář k 7.8..
    Po odjezdu štěňat jsme se zapojili do ještě probíhajícího programu. V té době právě začínala disciplína "Chůze na chůdách se psem u levé chůdy bez vodítka". Zkusili jsme jí také, ale až po skončení oficiální bodované časti započítávané do sportovního klání ČR vs. SK. Šli jsme na to oba současně, se psem mezi námi. Kupodivu jsme nespadli a prošli celou "velice náročnou" trať, která zahrnovala i obrat vpravo a čelemvzad za chůze. Posléze následovala disciplína "Sčítání hovawartů dle specifického metru", ve které nešlo o klání ČR vs. SK, ale o pokus vytvořit z ležících hovawartů co nejdelší psí řetěz (nemáme přesné informace, ale snad mělo jít i o zápis do nějaké knihy rekordů). Do další disciplíny - "stopování" - měl být za každé soutěžící družstvo nominován hovík, který je obzvláště žravý. Stopa byla neobvyklá - a to šlehačková - a stopující hovík měl stopu nejen přesně sledovat, ale také pečlivě slízat. Kdo vyhrál? Byl to vyrovnaný souboj a v závěru se z toho stal vlastně souboj týmů, kdy vypomáhali i solidární týmoví kolegové, někteří obětavě v obou týmech. Ti dočišťovali čili dolízávali stopu, až obě stopy zcela zmizely. Mezi soutěžícími se neztratil potomek našeho psa - Andy, který svědomitě pracoval. Zatím nemáme zprávy, jak zvládl stopování metabolizmus účastníků stopování. Také soutěž o hovíka s nejdelším chlupem byla v duchu recese celé akce. Nevíme, jak jsme se umístili, ale z Ivyho kožichu se nám podařilo vytrhnout tak dlouhý chlup, že jsme změřené délce (kterou jsme zapomněli) nechtěli uvěřit.
    Po večeři jsme se konečně ubytovali - za ty peníze to bylo skvělé, včetně sítěk v oknech proti komárům. Dali jsme nažrat Ivymu a v 9 večer jsme se odebrali do otevřené kryté jídelny, která byla rezervována pro účastníky akce a kde se konal "kulturní program s živou hudbou k poslechu i tanci". Naše původní obavy z vystoupení unuděného a unaveného multi-umělce produkujícího na elektronickém hudebním multi-nástroji popík a dechovku byly během krátké chvilky rozptýleny. K poslechu a později i k tanci hrála 3 členná skupina - Aleš Makovec a jeho 2 hosté - v obsazení 2 kytary a housle. Hráli se zaujetím a s nasazením hudební žánr, který nám vyhovoval. Zpočátku převažovala autorská tvorba Aleše M., která byla později vystřídána exhibicí houslisty Luďka Lersta - bylo to fakt dobrý. Zvláště instrumentální skladby na irské motivy doprovázené živě na housle dostaly všechny do varu - zkrátka bezvadná atmosféra. Aktivní posluchači a hlavně neuvěřitelná dražba řízená hvězdnou licitátorskou dvojicí Alena G. a Katka H., nasadili vysokou laťku zábavy, která se rozšířila jako oheň. Spát jsme šli brzy - přesněji brzy ráno - mezi posledními.
    Po vyspinkání nás čekala snídaně v trávě - koláčky, kávička a líné povalování - prostě relax. My jsme ve 12 hodin museli zbaběle prchnout (a opět se vzdát sportování), ale velký kus dobré nálady jsme si odvezli do Prahy. Patří za to dík všem organizátorům této akce. 

7.8.2004 - Setkání s Aireen, Andym, Antem, Arisem - Miadel Sun - v Lanžhotě
    Přesně tento den slavila štěňata ze spojení našeho psa s Barborkou Adamův hrádek 7 měsíců svého života. Byli jsme rádi, že se díky zájmu a aktivitě majitelů jejich chovatelské stanice Miadel Sun a pochopení majitelů štěňat podařilo uspořádat krátké setkání v Lanžhotě, kde jsme se jinak zúčastnili části programu akce "Mezinárodní sportovní dny přátel hovawartů 2004", o čemž píšeme v jiném článku. Chovatelská stanice sídlí v nedalekých Vranovicích a štěňata našla převážně své domovy v nevelké vzdálenosti odtud, takže se přímo nabízelo využít výhodné situace k setkání.
    Setkání bylo naplánováno na třetí hodinu odpolední a s napětím jsme očekávali, kdo se objeví. Bylo jasné, že pro Arvica ze severozápadních Čech byla důvodem k neúčasti velká vzdálenost, majitelé Arka a Assi měli rodinné povinnosti. Zbývající 4 štěňata se však dostavila všechna - černoznakatá slečna Aireen a plaví pejsci Andy, Ante a Aris - za dohledu své matky Barborky, která přijela také. Bylo zajímavé sledovat, jak už všechna štěňata vyrostla a jak se ještě více navzájem diferencovala. Zaznamenali jsme pel-mel postřehů:
    Všechna štěňata se shodovala v temperamentu, hravosti a neagresivitě (avšak nebojácnosti), což zajistilo vstřícné a nekomplikované kontakty jak vzájemné tak i s okolím. Štěňata pobíhala po okolí i se svým otcem, který neměl důvod zjednávat si respekt. Aireen se zpočátku tvářila, že při každém kontaktu s jinými - včetně svých bratrů - ustoupí, ale po krátkém rozkoukání nezůstávala v ničem za svými bratry pozadu a důrazně se uměla prosadit a ohlídat např. svou misku s pitím. Toho si začala všímat i její matka Bára a občas ji usměrnila, aby si Aireen nemyslela o sobě, že je královnou houfu. Ante je velký urostlý pes se světlejším odstínem plavé barvy a speciálně nás zaujalo, že po svém otci zřejmě "zdědil" vítací ceremoniál vůči členům své smečky či vítaným návštěvníkům - při takovém vítání popadne pes do tlamy okamžitě "dárek", tj. jakýkoli nejbližší předmět, a běží ho nabídnout příchozímu a i když ten o dárek nejeví zájem, stejně ho "dostane" - pes je přesvědčen, že k tomu účelu slouží dvě půlky na zadní části lidského těla, které se nacházejí ve výšce jeho čumáku. Andy je štíhlý cvičením disciplinovaný pes s pevnou postavou. Se svým pánem se již zúčastnili několika společensko-výchovně-výcvikových akcí. Aris je plavý medvídek s huňatou podsadou, milý, z přítomných štěňat asi nejhravější. Aireen je zdařile vybarvená (alespoň podle nás) černoznakatá fenečka, která umí dát po krátkém rozkoukání najevo svou osobnost.
    Kromě hezkého zážitku z toho hemžení ještě neohrabaných štěňat a jejich rodičů bylo příjemné vidět a slyšet od zaujatých majitelů a členů jejich rodin, jak štěňata vstoupila do jejich života a stala se respektovanými a milovanými členy rodinných smeček. Každá rodinná smečka si už vytvořila svůj styl a přístup a také tento fakt se odráží v tom, jak rozdílně se štěňata jeví.
    Setkání trvalo něco přes dvě hodiny, které uplynuly nezvykle rychle v příjemné atmosféře plné výměny zkušeností a vzájemného obohacování o nápady a přístupy k pejskům. Poté jsme se rozloučili s tím, že se uvidíme v září v Kroměříži na Svodu mladých, a všichni se rozjeli do svých domovů s výjimkou Andyho, který zde ještě zůstal na část probíhajícího programu. 

28.7.2004 - Ivanhoe podruhé otcem - aneb příběh plný překvapení
    Po předchozí domluvě nás 18.5. přijela navštívit plavá nevěsta Anabela z Ročkova, aby se společně s Ivym pokusili o zplození potomků. Při stanovení optimálního dne ke krytí nezvolili majitelé fenky metodu rozboru krve, ale dali přednost zákonitostem přírody a za správný den vytipovali 9. den od začátku hárání, tj. právě 18.5..
    Fenka se k Ivymu chovala velice vstřícně - až přímo knižně "předpisově" - a Ivy nezůstával pozadu a také dával aktivně najevo svou náklonnost. Pejsci nám předvedli krásnou milostnou předehru, po které následovalo překvapivě během krátké doby snadné spojení a svázání, které trvalo přes 12 minut. Druhý den, kdy jsme chtěli opakovaným krytím pojistit výsledek, nás čekalo další překvapení - Ivy se k fence choval mazlivě a vlídně, nikoli však sexuálně a o další krytí nejevil zájem. Několikrát si ji důkladně očichal a choval se jakoby říkal: "tady už vše bylo uděláno a pro mne tu už není žádná práce". Byli jsme si dost jisti, že vše je na dobré cestě.
    Vyšetření ultrazvukem po 4 týdnech od krytí však březost nepotvrdilo, což nás dost překvapilo. Majitelé fenky proto v klidu odjeli na dovolenou a o to větší překvapení je čekalo po jejich návratu domů - fenka projevovala všechny známky březosti. Hned druhý den navštívili veterináře, který potvrdil po vyšetření ultrazvukem jejich domněnku a odhadoval přítomnost možná i 2 štěňat. Když jsme se o tomto dalším překvapivém obratu ve vývoji událostí dozvěděli, potěšilo nás to, s napětím jsme očekávali vývoj událostí následujících a doufali, že už k žádnému dalšímu zásadnímu překvapivému obratu nedojde.
    28.7., tj. 71. den po nakrytí, porodila Anabela 1 štěňátko - celočernou 620g vážící fenečku Afroditu. Štěňátko se dobře adaptovalo a prospívá. Maminka si ji hledí a pečlivě ochraňuje, čímž vzbuzuje respekt i u členů své lidské smečky. Plánujeme návštěvu a už se těšíme a jsme moc zvědavi. 

9.-10.7.2004 - 4. Mistrovství hovawartů HwK ČR v Kolíně
    Už vloni jsme se chtěli zúčastnit Mistrovství hovawartů českého Hovawart klubu v Kolíně, ale důležité pracovní povinnosti nám to nedovolili. Letos, i když to nebylo úplně snadné, se nám to podařilo zařídit tak, že jsme se mohli Mistrovství zúčastnit. Především nás lákala možnost poměřit pracovní dovednosti našeho psa s jinými hovawarty a setkat se s jejich majiteli. K tomu je ještě nutno připočíst skutečnost, že jsme si na sebe vlastně "upletli bič" tím, že na našich stránkách stále propagujeme pracovní aktivity hovawartů, především sportovní kynologii. A protože nechceme patřit mezi lidi, kteří trousí "chytrosti" kudy chodí, ale když se mají "ukázat", tak o nich není ani vidu ani slechu, cítili jsme jako morální povinnost letošního Mistrovství se zúčastnit. 
    Od okamžiku, kdy jsme dostali Zpravodaj HwK ČR 1-2004 s přihláškou na Mistrovství, jsme řešili, v jaké kategorii se závodu zúčastnit. Říkali jsme si, že bychom si měli troufnout na náročnější kategorii než je ZPU1, tj. na ZPU2, i když proti účasti v ZPU2 hovořilo několik argumentů. Především to bylo to, že jsme si nejen nikdy sami nevyzkoušeli, ale ani nikdy nikde neviděli, jak taková zkouška vypadá v praktickém provedení. Jistě - mnohý řekne: stačí si přečíst zkušební řád a vše je jasné. Ale skutečnost je taková, že málokterý psovod jde se svým psem na zkoušku bez toho, aniž by si ji předtím mnohokrát "projel" na nečisto. Navíc, cizí stopu, která je součástí ZPU2, jsme dosud vypracovali 3 krát. Váhali jsme až do "Hovawartího víkendu" v Milovicích 14.-16.5., kde jsme se zeptali paní Krůtové, která závody pořádá, jestli se skutečně bude závodit i v kategorii ZPU2 a jestli se do ní máme přihlásit. Dozvěděli jsme se od ní, že do kategorie ZPU2 počítá předběžně se čtyřmi hovawarty (včetně nás) a ať se přihlásíme - to jsme také ke konci června udělali.
    Počítali jsme s tím, že do Kolína na závod nepojedeme rovnou až ráno v den konání Mistrovství, ale vypravíme se tam s předstihem, aby si Ivy zakousal na figuranta, který bude na závodech figurovat na obraně, a "seznámil" se s ním - jednak to dělají i daleko zkušenější psovodi, než jsme my, s daleko razantnějšími psy, než je Ivy, a jednak jsme chtěli zmenšit náš handicap oproti psům, kteří jsou na táboře od začátku a mají tudíž v nácviku obran a seznámení se s figurantem týdenní náskok. Také jsme si od toho slibovali, že si prakticky vyzkoušíme, jak má oddíl obrany v ZPU2 probíhat. Mezitím jsme se dozvěděli z e-mailu, že na Mistrovství v kategorii ZPU2 jsme asi přihlášeni pouze my s Ivym. Když jsme proto ve středu 7.7. volali paní Krůtové do Kolína, abychom si domluvili "seznámení" s cizím figurantem, ověřili jsme si, jak je to s naší kategorií - opravdu jsme v ZPU2 sami, ale přesto se v ní bude soutěžit. Co se týká figuranta, bude k dispozici ve čtvrtek odpoledne a v pátek, tj. den před závodem, celý den. Původně jsme chtěli zajet do Kolína ve čtvrtek navečer, vrátit se do Prahy a v pátek brzy ráno zase odjet do Kolína, postavit si tam stan a zůstat zde až do soboty, kdy je Mistrovství. Ve čtvrtek odpoledne však vrcholilo horké počasí a bylo takové vedro (31 st. ve stínu), že bychom mohli psa v autě-skleníku "uvařit" a zničit - taková cesta na otočku by nic rozumného nepřinesla. Proto jsme se rozhodli, že pojedeme až v pátek 9.7. brzy ráno a přesun absolvujeme za ještě přijatelné teploty. Hned po příjezdu si zacvičíme obranu a večer si to ještě zopakujeme.
    Člověk míní, počasí mění - v pátek v 6:00 jsme se probudili do deště a řešili, co s tím. Selský rozum říkal, abychom počkali, až přestane pršet, ale závodnická zodpovědnost velela, abychom vyjeli. Když jsme už byli na výpadovce z Prahy, všimli jsme si, že na mobilu je nepřijatý hovor od paní Krůtové. Zavolali jsme jí a dověděli jsme se, že ranní obrana se odkládá a figurant bude až odpoledne. I když jsme se mohli ještě vrátit, tak jsme v cestě pokračovali. Po příjezdu do tábora jsme se pozdravili se známými a čekali jsme na figuranta. Mezitím jsme se zajeli ještě podívat na místo, které bylo vytipováno pro stopy - mix strniště a nízké zelené vojtěšky - dle našich znalostí patří k těm jednodušším terénům (z pohledu stopování). Zkusili jsme si ještě revíry na maketách a "vysílačku". Poté jsme postavili stan a Ivyho přivázali k vázacímu kolíku blízko stanu s tím, že si Ivy zatím odpočine.
    Z hlediska dalšího vývoje událostí se ukázalo, že jsme si moc dobré místo pro postavení stanu nevybrali. Stan stál kousek od centrálního přístřešku se stolem, kde bylo neustále živo, a současně kousek od branky, kterou se chodí venčit psi do lesa a kde byl také velmi slušný provoz. Nějak nám to nedošlo, ale Ivy, který byl toho dne vzhůru od rána od 6:00 vlastně neměl šanci usnout a odpočinout si - neustále byl ve střehu, neboť okolo něj stále chodili nejen noví lidé, ale především psi. Zdůrazňujeme, že to není kritika poměrů v táboře, protože jsme se v něm cítili dobře, ale konstatování naší "blbosti". Nabízelo se dát psa do kotce, ale protože na to není zvyklý, mysleli jsme si, že by nechápal, co se děje, a že by si v něm tudíž stejně neodpočinul. Když přijel figurant, šli jsme zkoušet cviky obrany ze ZPU2. Původně jsme si mysleli, že si uděláme 3 "kola", ale Ivy šel tak rychle do útlumu, že jsme zvládli pouze jedno.
    I jedno kolo nácviku obran ZPU2 však ukázalo několik zádrhelů. Ukázalo se, že šedivá je teorie (zkušební řád) a zelený je strom života (výklad zkuš. řádu a místní podmínky). Obrana se v ZPU2 skládá ze čtyř akcí. Provedení první akce, tj. "Průzkum terénu" (revíry) je téměř shodné s ostatními zkušebními řády a liší se jen počtem obíhaných maket. Mirek byl příjemně překvapen, že se Ivy nenechal zaskočit tím, že makety jsou hodně "přimáčknuty" k oplocení cvičiště, takže je za nimi minimum prostoru, a obíhal je bez problému. Při druhé akci, tj. "Vyštěkání" už malý prostor za maketami činil Ivymu i Mirkovi drobné problémy. Nevíme, jak by reagovali jiní psi, kteří nejsou zvyklí, ale Ivy vyštěkával z boku, a Mirek, který je zvyklý z nácviku IPO zaujmout za vyštěkávajícím psem vzdálenost asi 3m, se tam ani teroreticky nemůže vejít. Možná i to mělo vliv na to, že Ivy reagoval neochotně na odvolání "k noze". U třetí akce "Přepad psovoda z úkrytu" se dodatečně ukázalo, že to co jsme si vyzkoušeli s figurantem, se lišilo od toho, jak si to následujícího dne představoval rozhodčí. Podobně i u čtvrté akce "Zadržení (hladké)", se také dodatečně ukázalo, že ji figurant provedl při našem nácviku významně jinak, než jak si to následujícího dne představoval rozhodčí.
    Navečer jsme poseděli s účastníky tábora a protože nás následující den čekaly závody, šli jsme spát poměrně brzy něco před půlnocí. Co s naším psem? Původně jsme počítali, že bude spát s námi ve stanu odděleně od nás - když jsme si totiž kupovali stan, vybrali jsme si typ "kopule" pro 3 osoby, který měl samostatnou ložnici a "praktickou předsíňku", do které se měl podle prospektu Ivy vejít a kde měl i spát. Když jsme však stan postavili, zjistili jsme, že v "praktické" předsíňce může spát tak akorát jezevčík. Zvažovali jsme opět kotec nebo přivázání u stanu ke stromu, ale nakonec jsme se rozhodli (spíše Majka), že Ivy bude spát s námi v "ložnici pro 3 osoby". Noc nám přišla nezvykle rušná - bylo to ale spíše díky našemu "výhodně situovanému" stanu než kvůli nadměrně hlučnému nočnímu životu v táboře. Moc jsme se nevyspali a ráno jsme se cítili jak po náročném mejdanu. Ivy na tom asi nebyl o nic lépe, protože během noci několikrát plnil funkci hlídače - vstával, byl ve střehu, občas vrčel i zaštěkal.
    Pro Mirka začalo Mistrovství ještě před jeho oficiálním začátkem - využil příležitosti, že si mohl nechat v krátkosti vyložit od pana rozhodčího, jak probíhají obrany v ZPU2. Přitom se právě ukázalo, že včerejší nácvik posledních dvou cviků obrany, které jsme abslovovali s figurantem, resp. jejich provedení se liší od výkladu pana rozhodčího.
    Oficiálně začalo Mistrovství hovawartů něco po 8:00 společným nástupem všech závodníků. Protože soutěžících bylo hodně, rozhodovali ho 2 rozhodčí - kategorii ZPU1 a ZPU2 pan Jan Plšek a kategorii ZOP paní Jana Svobodová. Hned po nástupu se část závodníků v ZPU1 s volitelným cvikem "stopa" a Mirek, pro něhož byla stopa povinná, vypravili auty na stopování. Majka zůstala v táboře, kde vzápětí začal závod v kategorii ZOP.
    Co se týká kategorie ZPU1, byl Mirek překvapen, že volitelné "stopy" se zúčastnilo 7 závodníků (dvojic), což bylo více jak polovina soutěžících. Mirek přišel na řadu až poté, co absolvovali stopu všichni z kategorie ZPU1. Už tady se objevily první signály, že otevření kategorie ZPU2 na Mistrovství přinese mnohé nečekané situace, které občas zaskočí nejen pořadatele, ale i rozhodčího. První takový signál se objevil, když chtěl pan rozhodčí našlápnout pro Mirka cizí stopu a zjistil, že nemá štítek pro označení začátku stopy, takže mu jedna ze soutěžících v ZPU1 běžela odnést a zapůjčit svůj štítek. Ivy šel stopu opravdu pěkně, bez váhání, se zájmem, rovnoměrně, přiměřeně rychle, s nízkým nosem. První lom vypracoval úplně přesně bez změny tempa a ztráty jistoty. První předmět sice objevil, zastavil se u něj, očichal ho, ale neviděl důvod, aby ho označil, a po chvilce pokračoval po stopě. Druhý lom vypracoval téměř úplně přesně bez změny tempa a ztráty jistoty a ve stejném výkonu pokračoval až do konce stopy, kde měl označit druhý předmět. Druhý předmět však úplně ignoroval a přešel ho. Hodnocení: 79 bodů (ztráta 2x10 bodů za neoznačené předměty a 1 bod za druhý lom), což by při řádné zkoušce stačilo ke splnění limitu. Mirek byl spokojen, protože to bylo teprve historicky čtvrté vypracování cizí stopy v životě Ivyho i Mirka. Co se týče neoznačených předmětů, je Mirek na pochybách, zda se na tom "podepsal" jen Ivy anebo částečně i další zádrhelík - pro cizí stopu nebyly připraveny "pachově neutrální" předměty a pan rozhodčí si je opět "půjčil" od jedné ze soutěžících v ZPU1. Pan rozhodčí sice ujišťoval Mirka, že je měl u sebe přes půl hodiny a původní cizí pach nemůže tedy hrát roli, ale určitě by bylo regulérnější, kdyby předměty byly předtím, než si je pan rozhodčí vzal k sobě, "pachově neutrální" - pak by vše bylo jasné (nota bene: u předchozích 3 vypracování cizích stop označoval Ivy předměty poměrně úspěšně - jednou označil oba, dvakrát jeden). Po vypracování stopy vypadal Ivy ještě čerstvě a s chutí se potahal s Mirkem o svou oblíbenou hračku.
    Po návratu ze stop jsme čekali chvíli před branou cvičiště, protože na jeho ploše dobíhal závod v kategorii ZOP. Po vpuštění do areálu cvičiště zavedl Mirek Ivyho k našemu stanu, kde čekala Majka. Tady jsme přivázali našeho psa ke stromu a začalo čekání, až na nás přijde řada. Předtím však ještě mělo absolvovat 5 hovíků v kategorii ZPU1 volitelný cvik "Hlídání předmětu psovoda" a poté všech 12 účastníků v ZPU1 zbytek části zkoušky "Základní část". Teprve potom měla přijít řada na Mirka s Ivym. Zatímco Majka mezitím sledovala probíhající závod ZPU1, Mirek střídal sledování závodu s přítomností u Ivyho a se znepokojením pozoroval, jak pes začíná upadat do hlubšího a hlubšího útlumu. Ono to bylo celkem logické, neboť došlo k paradoxní situaci - zatímco v průběhu našeho dosavadního pobytu v táboře byl v okolí našeho stanu stále čilý ruch, tak nyní, kdy většina tábora sledovala se zájmem probíhající závody, byl tady najednou příjemný klid k odpočinku, čehož Ivy využil a začínala se mu klížit víčka a různě pospával. Na jednu stranu to bylo fajn, že si před zkouškou trochu odpočine, na druhou stranu to představovalo problém dostat ho potom do závodnického stavu. Když se přiblížil nástup ke zkoušce, pokoušel se Mirek Ivyho vybudit hrou s jeho oblíbenou hračkou a i když se pes trochu probral, Mirek cítil, že to není to pravé ořechové.
    Ještě těsně před nástupem na zkoušku poslušnosti si Mirek v rychlosti zopakoval a přečetl jednotlivé cviky, ze kterých se poslušnost ZPU2 sestává, protože má osobní zkušenosti, že rozhodčí jsou hrozně hákliví, když psovod nezná dobře zkušební řád. Záhy se ukázalo, že to možná neměl dělat a nebyl by hned na začátku zkoušky "rozhozen" prvními pokyny rozhodčího. Mirek byl v duchu připraven na první cvik "Přivolání" a očekával pokyn "Dejte psovi volno", ale pan rozhodčí ho zaskočil pokynem k chůzi a posléze "vpravo bok", což už patřilo do "Ovladatelnosti" a na cvik "Přivolání" se vůbec nedostalo. Podobně byl Mirek zaskočen pokyny při "Průchodu skupinou osob", které se lišily od zkušebního řádu, a "Odložení za pochodu s přivoláním", kdy dal rozhodčí místo pokynu k přivolání psa k Mirkovi pokyn k návratu Mirka ke psovi. Uvedené skutečnosti nejsou kritikou rozhodčího, ale opět spíše ilustrací toho, že otevření kategorie ZPU2 na Mistrovství přineslo další překvapivé momenty. Ještě jedna perlička pro ilustraci: když dostal Mirek pokyn k vykonání cviku "Kladina" a blížil se se psem ke kladině, aby ji překonal, zjistil, že na kladině sedí dítě - naštěstí si někdo z dospělých toho všiml a dítě včas z kladiny odvolal. Co se týče výkonu jednotlivých cviků, tak si Mirek představoval živější předvedení, ale s ohledem na Ivyho útlum, ze kterého ho Mirek neuměl dostat, to dopadlo celkem dobře. Propadákem byl cvik "Vysílání", který pes sabotoval a za nějž jsme dostali 0 bodů, k chlubení určitě nebyly cviky "Ovladatelnosti", kde se útlum projevil nejvíce, a za něž jsme dostali 7 bodů. Naopak, svůj standard Ivy odvedl při cviku "Aport přes 1m překážku", který je obecně počítán k těm náročnějším a za nějž získal plný počet bodů, stejně jako za kladinu a odložení. Celkem hodnocení poslušnosti: 78 bodů, což by při řádné zkoušce stačilo ke splnění limitu. Když pan rozhodčí seznamoval Mirka s hodnocením, uvedl vše slovy: "výkon všech cviků byl poznamenán celkovým útlumem psa" a doporučil: "a teď ať odpočívá a odpočívá (míněno pes)". Pak si zřejmě uvědomil, že nás čekají ještě obrany a dodal: "to jsem zvědavý, co předvede na obraně". Mirek přitakal: "já taky".
    Když jsme skončili poslušnost, tak jsme přemýšleli, co s Ivym, aby se dostal z letargie do "bojové nálady". Zjistili jsme, že na cvičišti ještě není přítomen figurant na zkoušku obran a že mu narychlo telefonují, aby přijel. Kromě toho byly ještě na pořadu v kategorii ZPU1 "Cviky skupinové a speciální", takže jsme před obranami získali malý časový prostor, který jsme se rozhodli využít k osvěžení Ivyho. Máme vyzkoušeno, že ho hodně osvěží, když si na chvíli smočí nohy ve vodě, takže jsme vyrazili k blízkému Labi. Když se Ivy osvěžil ve vodě, docela pookřál, takže jsme zkoušku "Obrana" neviděli až tak skepticky. Když jsme se přiblížili k plotu cvičiště, kde probíhaly závody, viděli jsme jednak, že už je přítomen figurant a že se rozcvičuje a jednak na nás lidi volali: "už se na Vás čeká". Když jsme prošli branou, byla Majka požádána vedoucím akce, aby už zůstala u brány a dál nechodila, a Mirek s Ivym šel rovnou "na plac". Mirkovi se protočily panenky, když zjistil, kolik diváků se přišlo podívat a napadlo ho, že tolik lidí snad ani v táboře být nemůže.
    Když Mirek podal panu rozhodčímu hlášení, že nastoupil ke složení zkoušky z obrany, ten ho vyzval, aby zaujal ke cviku "Průzkum terénu" mezi maketami výchozí postavení - to se nacházelo pár metrů od brány, kde postávala Majka. Při chůzi na určené výchozí místo si Mirek všiml, že mezi maketami na jedné straně plotu jsou zaparkovaná auta a kola - na příliš regulérní podmínky to moc nevypadalo. Navíc, poblíž výchozího místa k provedení cviku, tj. na cvičební ploše, stálo auto, které právě přijelo a okolo něj se pohybovali lidé, kteří s ním přijeli. Pak už zkouška obrany dostala rychlý spád. Když dal Mirek Ivymu pokyn "Revír", zamířil pes sice směrem k 1. maketě, pak ale vybočil z očekávané dráhy a zamířil k bráně, kde správně tušil čekající Majku. K Mirkovi se vrátil až poté, když ji vyhledal a ověřil si, že tam skutečně je. To už pan rozhodčí volal na Mirka "Pojďte ke mně", aby mu oznámil, že pes opustil zkušební prostor a zkouška z obrany je tudíž anulována. Pak už Mirek s Ivym absolvoval jen cvičné zákusy mimo soutěž. Když Mirek s Ivym opouštěl zkušební plochu, potěšilo ho, že přes nepovedené vystoupení sklidil od přítomných diváků potlesk. Otevřena zůstává otázka, zda byl Mirek vyloučen ze zkoušky obrany v souladu se Zkušebním řádem. Mirek ho několikrát pozorně přečetl, ale na toto téma tam nic nenašel, a konzultoval to se dvěma rozhodčími z výkonu a oba se shodují na tom, že Mirek měl být vyzván, aby přivolal psa k sobě a poté cvik zopakoval, a že mu mohl být anulován jen neprovedený cvik. Další otázkou je, že kdyby Majka byla mezi ostatními diváky a Ivy se ji rozhodl vyhledat mezi nimi (což nelze vyloučit), zda by to rozhodčí také posoudil jako opuštění zkušebního prostoru či nikoli.
    Tím celá soutěžní část závodu v kategorii ZPU2, resp. soutěžní část celého Mistrovství hovawartů skončily - zbývalo vyhodnocení výsledků 4. Mistrovství hovawartů a jejich slavnostní vyhlášení. Všichni účastníci dostali věcné dárky, vítězové ve všech kategoriích navíc dostali hezké poháry. Zatímco v kategoriích ZOP a ZPU1 dosáhli vítězové opravdu hezkých výsledků a při vyhlašování byl jejich výkon rozhodčími vyzdvižen, tak v nejvyšší kategorii ZPU2 bylo vyhlášení trochu rozpačité - jednak se ho zúčastnila pouze jediná dvojice, takže připravené poháry za 2. a 3. místo zůstaly bez majitele, a jednak "vítěznou" dvojici (Mirek+Ivy) bylo možno díky anulované obraně těžko ocenit za dosažený výkon, nabízelo se jen ocenění (slovy pana rozhodčího) "za statečnost a odvahu závodit v této kategorii". Možná jsme mohli být také ještě oceněni za pokorné překonávání různých "zádrhelíků", ke kterým v průběhu závodu v kategorii ZPU2 nikoli naším přičiněním docházelo.
    4. Mistrovství hovawartů HwK ČR přineslo podle našeho názoru (i podle názorů zasvěcených) v kategoriích ZOP a ZPU1 kvalitní výkony a vedle tradičních stálic se objevily nové hvězdy (Kody Plavý vítr, Gatia Kris-Ve-Mar, Lexus Královské zátiší, Keston Plavý vítr, Ozi Las Ksiezniczek), které určitě v budoucnu promluví do pořadí nejen ve zmíněných kategoriích, ale i v kategorii nejvyšší (bude-li opět vypsána). Hodnotit nejvyšší vypsanou kategorii ZPU2 je pro nás složité, protože se týká přímo nás. Základním problémem bylo, že v ní soutěžila pouze jediná dvojice - chyběla konkurence, která většinou přináší mobilizaci sil a dosahování vyšších výkonů. Když se pak celková úroveň výkonů v kategorii ZPU2 hodnotí podle výsledků jediné soutěžící dvojice, nevyzní to pro letošek nikterak oslnivě. Přes uvedenou výhradu si myslíme, že je dobře, že se letos poprvé v historii konání Mistrovství hovawartů (jak tvrdí zasvěcení) otevřela i vyšší kategorie než je ZPU1, neboť to může přispět k dalšímu posunutí celkové úrovně výcviku a pracovního vedení našich hovawartů. Dalším kladem letošního otevření kategorie ZPU2 je získání praktických zkušeností, na základě kterých by se mohlo v dalších ročnících předejít některým zbytečným nepřesnostem.

Co jsme si odnesli z Mistrovství hovawartů z našeho pohledu:
    Letošní Mistrovství bylo pro nás velkým zdrojem nových poznatků v soužití a aktivitách s naším psem - tomu také odpovídá tak rozsáhlý komentář k této akci.
    Vyzkoušeli jsme si poprvé společný spánek s Ivym ve stanu, v jedné ložnici, tj. Ivy spal ve stejné výškové úrovni jako my - jinak při společném spánku v jedné místnosti (např. v chatce) vždy leží o "poschodí níž". Vše proběhlo bez problémů a měli jsme příjemný pocit, že můžeme klidně spát, protože nás hlídá bdící ochránce. Možná i to bylo z naší strany nedomyšlené, protože Ivy se za noc několikrát postavil do střehu a skutečně hlídal, což pak mohlo způsobit, že nebyl dostatečně odpočatý na závod.
    Ze všech možných způsobů přípravy našeho psa na Mistrovství, resp. aklimatizace našeho psa na nové prostředí jsme zvolili asi ten nejhorší. Když skončili závody, Mirek využil možnosti poradit se s rozhodčím kategorie ZPU1 a ZPU2, připomněl mu jeho výrok, že náš pes byl při závodu v útlumu a zeptal se ho, zda s tím lze něco do budoucna dělat. Rozhodčího zajímalo, kdy jsme přijeli do tábora a co jsme se psem dělali do začátku závodů. Když se to od Mirka dozvěděl, řekl, že základem kvalitního výkonu je dobře odpočatý pes a toho se nám v našem případě zřejmě nepodařilo dosáhnout. Na dotaz Mirka, jak by postupoval on, rozhodčí odpověděl, že buď by přijel jedno odpoledne před závodem na "seznámení" psa s figurantem, vrátil by se do Prahy a pak by přijel rovnou ráno na závod anebo v případě pobytu na táboře by přijel s alespoň 3 lépe 4 denním předstihem před závodem, aby se pes dokonale aklimatizoval na nové prostředí. Až se příště zúčastníme závodů ve výkonu, určitě se pokusíme zvolit jiný postup, než jsme to udělali letos.
    Čerstvý zážitek z anulované zkoušky obrany, kdy Ivy kvůli Majce opustil zkušební prostor, opět ukázal, že přítomnost Majky na cvičišti přináší problémy. S tímto faktem se setkáváme už od štěněcího věku našeho psa a mysleli jsme si, že to s přibývajícím věkem ustane. Ono to platí ale i obráceně - když je Ivy s Majkou a Mirek se vzdálí na dosažitelnou vzdálenost, má nutkání zase "revírovat" Mirka. Ivy je asi typický "závislák" a nesnáší rozptýlenou smečku, což v běžném soužití s ním většinou nevadí, ba to dokonce přináší příjemný pocit, že nás "má rád", ale jsou situace (zkoušky, závody, pohyb v městském provozu, ...), kdy je to k zbláznění. Pro dokreslení situace - jeho "parádním číslem" při běžném výcviku obran je to, že když mu figurant nechá "ukořistit" rukáv a Majka je přítomna na cvičáku, tak si to Ivy metelí přes půl cvičáku s rukávem v tlamě ke skupince lidí, kde postává Majka, tam se jí za obecného veselí ostatních "pochlubí" a s rukávem v tlamě se zase vrátí zpět k Mirkovi a figurantovi.
Paradoxní je, že letošní Ivyho výstřelek, tj. vyhledání Majky při zkoušce obrany, je opakováním již viděného či prožitého - jsou to totiž právě 2 roky, co jsme na letním táboře právě v Kolíně-Borky skládali zkoušku ZOP. Majka byla přítomna na cvičišti, pozorovala společně s ostatními diváky průběh zkoušek a Ivy se hned při prvním cviku "Přivolání" nejdříve běžel podívat za Majkou a pak teprve cvik dokončil. Majka se tedy schovala, aby nebyla vidět a psa nerozptylovala, ale to našeho psa asi znejistělo a při cviku "Ovladatelnost bez vodítka" si ji šel opět vyhledat a při cviku "Odložení" si to ještě zopakoval. Je jasné, že zkouška skončila fiaskem. Při opakované zkoušce ZOP na LVT v Suché Lozi o 14 dní později, kterou jsme úspěšně složili, Majka ještě před snídaní "zmizela" z tábora a "vrátila se" až po skončení zkoušky. Všechny další zkoušky (ZPU1, BH, IPO1) jsme už zásadně absolvovali tak, že Majka vždy zůstala bezpodmínečně doma a Mirek se zúčastnil zkoušek s Ivym sám - to je asi jediný spolehlivý recept, jak postupovat i při příštím Mistrovství hovawartů.
    V kategorii ZPU1 jsme s úžasem a obdivem sledovali cvik "Ovladatelnost bez vodítka" v provedení psa Kody Plavý vítr a jeho psovodky. Tomuto hovíkovi je teprve něco přes 1 a 3/4 roku a jeho chůze u nohy snese podle nás srovnání v tomto směru s vyhlášenými plemeny jako jsou německý ovčák, dobrman, malinois, ... . Protože je Kody šikovný i na obranu, myslíme si, že na Mistrovství hovawartů v příštím roce bude patřit v nejvyšší kategorii k největším favoritům.
Ještě jedna úvaha nás v této souvislosti napadá. Když vidíme hovawarta, kterému jde něco lépe než našemu psovi, tak to v nás nevyvolává řevnivost, ale chuť udělat něco pro to, aby to tak šlo i našemu psovi. Tady bohužel cítíme náš handicap kynologů-začátečníků, kdy často musíme napravovat chyby ve výcviku, kterých jsme se v minulosti dopustili, aniž jsme v té době tušili, že to chyby jsou. Jak by asi na tom byl náš Ivy s výcvikem, kdyby s ním cvičil zkušený kynolog a nikoli my? Lze naše začátečnické chyby vůbec ještě napravit? Při povídání na toto téma na táboře v Kolíně nám zkušení kynologové, kteří již cvičí se psy i několik desítek let, určitou naději, že některé nedostatky lze ještě odstranit, dávají.
    Co dodat na závěr? Doufáme, že se příští rok bude konat 5. Mistrovství hovawartů, že bude opět vypsána nejvyšší kategorie, tj. vyšší než ZPU1, a že se do ní přihlásí co nejvíce těch, kteří mají složené potřebné zkoušky a kteří si letos netroufli. Rádi bychom totiž poměřili své síly a pracovní dovednosti nejen se zkušebním řádem a rozhodčím, ale především s dalšími závodníky. 

[Předchozí období 2004/2.Q]